Čučadra

"Hej, Siri, napiš Romaně zprávu, že nakonec nedorazím."

"Hej, Siri, napiš Romaně zprávu, že nakonec nedorazím."

"O - de- sílám zprá - vu Romana. Diktuj," řekne strojený hlas z reproduktoru.

"Dneska na oslavu nedorazím. Není mi dobře." Pípnutí mě upozorňuje, že moje výmluva už letí vzduchem až k Romaniným modrým očím. Zhroutím se ještě oblečená a ve vysokých botách na postel. Zavřu oči a jen tak si medituju.

V Chechtavém krabovi, nové restauraci, která nabízí mořské plody za hubičku, jak hlásá plakát vedle dveří, jsem teprve krátce. Jsem nová servírka a holka pro všechno.

"Vem objednávku na pětce a urychleně!!" Takhle na mě dneska křičel můj šéf. Dokázala jsem jen přikývnout a pot mi stékal po zádech, až se logo vlnek na košili zdálo být skutečné. Třásly se mi celý den ruce a jídlo nošené ke stolům se klepalo jako sulc. Na pětce si chlápek se sytě rudými vlasy objednal: "Jeden Hákarl." Přikývla jsem a on poté velice sebejistě a pevným hlasem dodal: "Bez žraloka, prosím."

"Jakže?" Cuká mi koutek a mám chuť se rozkřičet: "Jak si, kurva, můžeš objednat žraločí maso bez žraloka?" Měla jsem chuť vzít ho do žraločích zubů a vynést ven. Řekla jsem však jen, "Jistě, pane, jeden Hákarl bez žraloka a k pití?"

Teď jsem konečně zase doma. Sama ve své ložnici. Otevřu oči a zírám do stropu. Prasklina se jako čára života táhne od rohu nad oknem až nad mou hlavu na polštáři. Jednou stěna spadne a zasype mou mrzkou existenci. To si ráda představuju, než usnu. Z posledních sil se zvednu a přesunu jehlu gramofonu. Deska zaskřípe a už mi Beatles oznamují: " They say it's your birthday. We're gonna have a good time." Poslouchám a pomalu usínám. Propadám se do říše snů.

PRÁSK. Obří ránu následuje série jemného cinkání. Cink, cink zvuk za zvukem víří vzduchem a protrhne tenkou hranici mých snů. Vyskočím a šíleně se leknu. Srdce mi buší až v krku a já mám neodvratný pocit, že zrovna teď určitě umřu! Teď a tady ve svojí posteli. Alespoň, že mám sukni a vysoké boty. Neumřu v kostkovaném pyžamu ze sekáče. Ruce se mi klepou a hodnou chvíli se zdráhám podívat k oknu a zjistit, kdo nebo co mě probudilo.

Chviličku si představuju, jak mrtvolné bílé ruce zombíka visí na mém parapetu a lituju, že jsem se nastěhovala do přízemí.

"Sorry, kámo, chtěla jsem jen zabušit," řekne hlas a objeví se Romanina rozčepýřená hlava.

"Bezvadný," odfrknu si a beze slova se vydám do kuchyně pro smetáček a lopatku.

Když se sehnu nad tou spouští Romana a Sára už sedí na mojí ustlané posteli a zírají na můj tlustý zadek. Sára nechává na bílých peřinách otisky bot.

"Přišly jsme tě vytáhnout do čajovny. Máš přece narozeniny a tichou čajovnu určitě přežiješ."

"A basta," dodá Sára a mrkne na mě. "Navíc už jsi oblečená," řekne zase Romana a obě na mě hledí, jako by moje rozhodnutí jít slavit, bylo otázkou života a smrtí.

"Ok," mrknu zase já a vyrazím pro kabát. Holky se ohlédnou na rozbité okno, ale raději mlčí a za chvíli už všechny tři kráčíme nočním městem až k našemu cíli.

"Čajovna U čarovného draka" hlásá zrezivělý oválný vývěsní štít, který vypadá jako by do téhle doby ani nepatřil. "Co to ksakru je?" zeptám se svých průvodkyň a zachumlám se víc do svého kabátku. "Tahle přece není ta, kam vždycky chodíme a kterou mám ráda. Tahle je nová," nakrčím nos.

"Našla jsem ji na internetu a vypadala kouzelně," řekne Romana.

"Vypadá cool a může se zkracovat jako Čučadra, skoro jako čundr," zazubí se Sára a vyplivne přímo před Čučadrou naprosto ohyzdnou zelenou žvýkačku.

"Tak jdeme, vy dva mimozemšťani," řeknu a navzdory svým strachům vstoupím dovnitř jako první.

Uvnitř to vypadá napůl jako v zrušené knihovně nebo starém antikvariátu a napůl jako v indickém klášteře. Na všech volných místech se táhnou řady starých knih. Jen občas je přeruší otlučená konvička nebo starý oprýskaný svícen. V rohu pod oknem je jeden stůl, ze kterého se povážlivě loupe barva. Vzadu, vlevo vedle baru a smradlavých záchodů, je vysoké podium pokryté řadou pestrobarevných polštářků. Polštářky různých barev, především červené pokrývají i zbytek podlahy podniku. Zamířím k jedinému stolu, ale Sára s Romanou mě zadrží. "Buď trochu cool," řekne Sára a bezelstně se zazubí. Vezme mne i Romču za zápěstí a už nás táhne do prostředka té duhové změti. Opět se zhroutím do polštářů, dneska už podruhý a poprvé se přestávám na holky zlobit, že mě vytáhly.

K našemu hloučku docupitá maličký mužíček. "Jsem rád, že jste si vybraly náš podnik U čarovného draka," podá nám lístek a spokojeně se zazubí.

"Tady kámojda má narozky," vykřikne Sára, zatímco z ohyzdné kabelky z hadí kůže tahá další zelenkavou žvýkačku. Romana do ní drkne loktem a já se nahrbím a dělám, že tu ani nejsem. Mužíčka ta informace, ale zaujme: "Vyberte si zatím čajíček a pro vás bych měl narozeninové překvapení," povyskočí a nadšeně tleskne rukama směrem ke mně, jako by právě zakončil životní divadelní představení.

"To nebude třeba," řeknu, ale dívám se stranou.

"Moje kouzla k Vašim službám," ukloní se a zmizí.

"A tos nechtěla jít," mrkne Romana.

"To teda dík!"

Rozhlížím se dál po tom tajemném prostoru.

"Viděla jsi už tu novou Bridget Jonesovou?" prozpěvuje Romana.

"Stará bába je z ní," řekne Sára a převalí ohyzdnou žvýkačku v puse.

"No, kéž bysme v jejím věku vypadaly takhle," řekne Romana.

"Ty už skoro seš v jejím věku," řekne Sára a vyplázne na Romanu zelený jazyk.

"To teda díky!"

Zatímco se holky špičkují, dál se rozhlížím po tom prazvláštním prostoru, který mě nepřestává fascinovat. Vlevo od baru visí obraz, na kterém je růžová brána lemovaná květy a nad ní plují barevné mraky. Všude se line omamná vůně pačuli a já přestávám holky vnímat. Za chvíli se tajemný mužíček vrátí s bílou kulatou miskou plnou samých jakoby zlatých papírků. Holky si mezitím od vyzáblé Číňanky neurčitého věku objednaly ovocné víno, a než se mužík vrátil s mísou, smějí se jako pominuté.

"PŘEKVAPENÍ," zahlaholí mužík a postaví přede mě misku plnou zlatých papírků. Nakloním se nad ní a zjistím, že je plná koláčků štěstí.

"Vyberte si, my lady," řekne číšník, asi místní majitel, a postrčí misku ještě blíž ke mně. V tu chvíli, ale Sára mou ruku odstrčí. "Pojď se radši napít, ty vole, a už už mi pod nos strká ovocné víno. Číšník kouká trochu smutně a trochu podezíravě a zastrčí štěstíčka pod stůl. Holky dál pijou a smějí se na celou čajovnu, až se za ně začínám stydět.

"A pak ten týpek zakopnul a nablil mu přímo do toho poháru za vítězství v recitační soutěži."

"To není žádný vítězství," řekne Sára a začne recitovat:

"Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem."

"Jako naše oslavenkyně," smějou se unisono.

"A dost!" Vezmu je obě za zápěstí a tak, jak ony vytáhly mne, je vedu ven na vzduch.

Večer padnu opět do postele a pozoruju prasklinu. Pořád se táhne jako čára života, jen na jednom místě přímo nad polštářem se přerušila a pár nezbedných kamínků popadalo na povlečení s modrými kytičkami.

Jen se tam musím zítra vrátit a zaplatit. Hned po práci se vydám na místo činu a před šestou hodinou už přešlapuju před Čajovnou u černého draka. Chvíli bezradně chodím ze strany na stranu a stud mi nedovoluje vstoupit. Potom nahlédnu dovnitř. Všechno je při starém. Knihy jsou na svém místě, barevné polštářky pokrývají zemi a po včerejším hurikánu jménem Romana a Sára nejsou ani stopy. Dokonce i zvratky před vchodem na záchod jsou ty tam. Poodstoupím od okna, uhladím si zelenou kostkovanou sukni, zhluboka se nadechnu a vstoupím.

"Vrátila jste se pro překvapení, má drahá," řekne mužík tajemně a z nejvyšší poličky za barem, sundá bílou misku plnou koláčků štěstí.

"Vrátila jsem se zaplatit a omluvit se za včerejšek," řeknu a klepou se mi ruce. To ale mužík přes bar nevidí. Přikývne.

"Kolik to dělá," řeknu a je ve mně malá dušička. Přikývne a mlčí.

"Kolik to bude?" řeknu znovu.

"Štěstí se za peníze nedá koupit," řekne Číňan a ukloní se.

Zmateně vyndám peněženku a zopakuju: "Kolik to bude?"

"Rozbily jsme snad něco? Štěstí se za peníze nedá koupit," zopakuje.

"Vemte si koláček."

"Když jinak nedáte, ale zaplatím ho," řeknu.

"Je k vaším narozeninám, jak víte. K vašim narozeninám."

"Nemůžu si jen tak vzít zadarmo koláček."

"Koláček štěstí je vždy zadarmo. Vezměte si ho a něco si přejte."

"Je to jen pečivo," protestuju, ale hrábnu do misky a vezmu si jeden zlatý koláček.

"Opravdu můžu?"

"Jistě, musíte."

Přikývnu a rozbalím zlatý obal. Chvíli mi klouže mezi prsty a potom vykoukne béžový půlměsíc z křupavého těsta.

"Není tam lepek?", zeptám se.

"Je."

"Mám alergii."

"Nevadí, vezměte papírek."

"Dobře." Vyndám papírek, ale nic na něm není.

"Nějakej podvod ne?" Ale nikdo mi neodpoví. Stojím u růžové brány, která je mi povědomá. Vstoupím dovnitř a kolem mě se rozprostře krásné město. Všude kolem jsou barvy. Všechny obchody jsou otevřené, všechny parky i ulice jsou plné lidí a všichni se usmívají. Nikdo do nikoho nevráží, nikdo nikam nespěchá a skoro všichni drží v ruce svazek knih. Rozhlížím se s úžasem, až do někoho vrazím.

"Promiňte," řeknu.

"Moje chyba," řekne muž v károvaném kabátě a zeširoka se usměje. Přehodí si kufr do druhé ruky.

"Pěkný den."

"Počkejte!" Muž ale už zahne za roh a radostně poskočí. Rozhlédnu se a zamířím rovnou ke knihkupectví, jako by tu na mě čekalo.

"Dobrý den, čím posloužím," řekne prodavačka v rozevlátých růžových šatech s knihami a fialovými loknami.

"Kam to bude?"

"Cože?"

"Pro jaký svět jste se rozhodla?"

"Svět?"

"Knižní svět."

"Knižní svět?"

"Knižní svět, ve kterém chcete žít."

"Žít?"

"Ano. Můžete si vybrat, jakýkoli knižní příběh a odstěhovat se tam. Já jsem knihkupec a mohu vám pomoci s výběrem. Nebo můžete zůstat tady v zemi štěstí."

"V zemi štěstí? Můj vlastní vybraný knižní svět?"

"Jistě, pan Cheng vám nic neřekl?"

"To tedy neřekl."

"Nevadí, drahoušku, můžete počkat tady v zemi štěstí a později si svůj knižní svět vybrat! Není to úžasné?"

"Asi ano. Nemůžu se vrátit?"

"To, bohužel, nejde. To vám pan Cheng taky neřekl?"

"Neřekl."

"Vadí vám to, drahoušku?"

"Vlastně ani ne, ve světě lidí už jsem stejně nebyla šťastná," pokrčím rameny.

"Výborně, v tom případě můžete zůstat a až přijde čas, přijďte si pro svou knihu."

"Děkuji, možná tu chvíli zůstanu."

Romana a Sára procházejí kamarádčin byt, ale nikde nikdo.

"Možná to přece jen šla zatáhnout za nás," řekne Sára a žvýká.

"Já už bych se tam radši nevrátila."

"Jdeme se tam podívat!"

Romana se Sárou postávají před čajovnou. Na štítu stojí: "Na stráni".

"Bezva, kde je Čučadra," řekne Sára a vyplivne žvýkačku.

"To netuším, ale měli bychom se tam podívat, postrádáme kamarádku."

Vpadnou dovnitř. Chvíli se postrkují a nemohou se dohodnout, kdo bude mluvit.

"Co si dnes dáte," zeptá se usměvavá blondýnka za pultem.

"Kde je Čučadra?" vyhrkne Sára.

"Kdože?" zvedne blondýna obočí.

"Pracuje tu kromě vás ještě někdo?"

"Jen brigádník," řekne a nakrčí obočí. "Proč?"

"Můžeme s ním mluvit?"

"To ano, ale mluví jen čínsky."

"Tak jo, zavolejte ho."

"Chengu," zavolá blondýna za korálkový závěs.

Cheng vyleze a odloží si dvě konvičky na pult.

"Budu překládat," řekne blondýna.

"Kde je Čajovna u čarovného draka a kde je naše kámoška?" vyhrkne Romana bez pozdravu.

"Je v novém světě, kde jsou introverti šťastnější."

"Jakže?"

"Říká, že vaše kamarádka je ve světě, kde je mnohem šťastnější, než v současném moderním světě a nemůže se vrátit."

"Ať hned řekne, kde je!" rozčílí se Romana a začne mužíčkem cloumat.

"Je tam, kde je šťastná a nechce se vrátit, jinak už by tu byla," řekne blondýna a mužíček přikývne.

"Tak bezva," řekne Romana.

"Ale MY se vrátíme," řekne Sára.

"A zajdem i na policii," dodají obě.

Otočí se na podpatku a prásknou dveřmi. Cheng se vědoucně usměje.