Absurdní drama

Je bílý předvánoční večer. Jen jediný večer před Štědrým dnem. Za okny vytrvale padá sníh. Mrzne, až praští. Chci všechno připravit, než přijedou děti. Potemnělým bytem voní vanilkové rohlíčky a svíčka s jemnou vůní skořice. Miluju skořici. Purpuru nesnáším!

Na adventním věnci hoří už čtvrtá svíčka a ve vaně plave kapr ze stánku u obchoďáku. Manžel chce jet pro stromeček s tím, že po cestě vyzvedne děti u babičky.

"Jen je tam klidně nech do zítra, ať si babička užije," odfrknu si a z hlasu mi přímo prýští nevole.

"Na silnicích teď není bezpečno, říkali to v rádiu."

"Chceš se jich zbavit?" pozvedne manžel obočí. "Na Vánoce?"

Oba se rozesmějeme. Manžel mě políbí, vyhodí klíče od fordu laškovně do vzduchu, vzápětí je chytí pevnou rukou a zavře za sebou polstrované vchodové dveře. Už je čas je zase vyměnit, pomyslím si a otočím klíčkem v zámku. Sama se v našem starém bytě trochu bojím. Zamířím zpátky do kuchyně. Začnu si potichu zpívat. Chci ještě udělat bramborový salát. Můj zrak spočine na lince, ještě stále zasněžené moukou. To jsou teda Himaláje.

Z bílé pokrývky vyprostím telefon a hodím ho do kapsy zástěry. Tady budeš v bezpečí, usměju se pro sebe. Vzápětí si to ale rozmyslím a ho do bezpečí horní police nad kávovarem. Přemýšlím, jak se zbavím tolika mouky. Nakonec, i přesto, že se mi to z hloubky duše příčí, vezmu smetáček a bílou nadílku smetu na špinavou žlutou lopatku. Dám ruce v bok a spokojeně obhlídnu linku. Z lednice vyskládám brambory, šunkový salám, okurky a moji oblíbenou majonézu a chci se dát do díla. Něco tomu ještě chybí. Zapnu rádio a z háčku na lednici sundám zástěru s motivem sobů táhnoucích rozzuřeného Santu. Asi nestíhá objet všechny děti. Tuhle příšernou zástěru mi darovala tchýně k loňským Vánocům. Letos jsem ji zase nepropálila. Škoda, postesknu si. Z druhého šuplíku odshora vyndám škrabku na brambory pro leváky a už už se chci pustit do díla. Pořád tomu, ale něco chybí, povzdechnu si. Pozvednu koutky úst a ovladačem pustím rádio na polici nade dveřmi. Mučivé ticho samoty prořízne melodie Rolniček. Tak je to lepší. Popadnu škrabku a dám se do toho. Beru bramboru po bramboře. S pláčem nakrájím cibuli, šunkový salám a okurku. Přivoním k jablku. I ty půjdeš do salátu. Ale nejdřív, rozkrojím ho černým nožem a napjatě čekám. Jenže v jablku se skrývá křížek. Sakra! Je to jen pověra. Všechny ingredience dám po vzoru amerických kuchařů do jednotlivých mističek a dám vařit brambory.

Tak to by bylo, prohodím směrem k rádiu, jako by mne snad mohl moderátor pochválit. Otřu si ruce do Santy a odeberu se na toaletu a do koupelny. Pod tekoucí vodou si umyju ruce. Zvuk tekoucí vody naplní celou koupelnu. Naruší ho jen nepatrné cinknutí. Nevěnuju mu žádnou pozornost dokud…

Dokud nechci vzít za kliku. Klika nikde. Klíč nikde. Tam, kde měla být klika, zeje temná díra. Kouknu se do ní a zamávám klice a klíči na dlaždicích chodby.

"Oba jsme tak trochu v pasti," otočím se ke kaprovi. Ten už je v pasti dávno. Sáhnu do kapsy, ale mobil nikde. Jak to? Měla jsem pocit, že je v kapse. S nadějí zkusím druhou kapsu. Taky nic. Promnu si spánky a usilovně dumám. Pomalu obejdu miniaturní koupelnu. Sednu si na okraj vany a znovu si promnu spánky. No nic, počkám, až se manžel vrátí. Ze skříňky pod umyvadlem vyndám dezinfekci a začnu houbičkou drhnout vanu. Potom vydrhnu umyvadlo, vyleštím zrcadlo a zaposlouchám se. Čekám na zvuk klíče v zámku. Nic. Ticho. Možná se Tomáš jen zdržel. Znovu si sednu na vanu. Přemýšlím. Všude ticho. Jen o patro výš se ozývá hurónský smích. O chvíli později stále nikdo nejde a tak se dám do přerovnávání parfémů na zdi. Otírám poličky a očichávám nejrůznější vůně. Cítím Orient. Rozdělám další flakon. Vzpomínka na dovolenou v Krkonoších. Vezmu do rukou třetí, trochu se mi klepou. Rozmáčknu flašku a po rukou mi stéká pačuli. Zemitá vůně zaplní celou koupelnu. Málem mě dusí. "Kurva," začínám být trochu nervózní. Ledovou vodou si opláchnu ruce, abych zastavila krvácení. Zrovna včera jsem přesunula lékárničku do poličky nad sporákem. Vytáhnu bílé odličovací tamponky a nesmyslně je lepím na upatlané ruce. Zastavím krev, ale jsem špinavá a moje ruce jsou chlupaté jako ruce sněžného muže. Pořád lepší. Proč v koupelně nemáme hodiny? Kde je ručička? Kam běží čas? Jak dlouho už čekám?

Prohledávám šuplík, za šuplíkem. Vyhazuju jejich obsah. Vlásenka. Natáhnu ji a úporně ji strkám do klíčové dírky. Jenže odemknout dveře vlásenkou umí jenom James Bond. A Santa. Jenže Santa má teď naspěch. Sklopím zrak k zástěře. " Fakt dík za pomoc, pane Klausi."

Zaposlouchám se do ticha. Slyším melodii. Santa mi konečně jede na pomoc. Přišla mi esemeska. To si počtu. Okno za mou hlavou potemnělo. Opět sedím na vaně a mnu si špinavé ruce. Krev už dávno zaschla. Tampony vypadají jako červeno bílé vánoční hvězdy vykvétající z dlaně. Nádhera.

Jak dlouho to trvá? Kleknu si na zem a buším pěstmi. Uklidni se. Jsi jenom v koupelně. ÁÁÁÁÁ. Vzdávám to a začnu vzteky bušit do zdi nad umyvadlem. Nadechnu se k dalšímu výkřiku. Zrak mi spočine u ventilačky s malinkými otvory. Vedou do koupelny, sousední? Usilovně přemýšlím a v tom mě přeruší hluboký hlas.

"Jste v pořádku paní, Nováková?"

"Jsem tak trochu v pasti, pane Klímo," řeknu a přemýšlím, zda můj ochraptělý hlas slyšel.

Odpověď se už ale neozve a já přemýšlím, jestli se mi to jen nezdálo. Odvrátím se od zdi a skloním hlavu k zrcadlu. Kolik je hodin? Moje bledá tvář, ale odpověď nezná. "Byl to pan Klíma nebo si se mnou pohrává moje mysl?" Vzpomenu si, že si odskočím a vybaví se mi, jak jsem za žádnou cenu nechtěla mít koupelnu a záchod dohromady. Přemýšlím, zda je čas začít jíst mýdlo. V tom cítím kouř a vzpomenu si na čtyři svíčky. Symbol Vánoc. Letos ani ten podělanej salát nebude. Přemýšlím, jaké mají hasiči číslo a pak si vzpomenu na mobil na kávovaru. Bezvadný. Čím dál lepší, Kláro. Do kelímku s prasátkem Peppou si naliju vodu a vypiju na jeden zátah celé prasátko. Potom si gumičkou stáhnu vlasy. "Jdeme na to, Santo!" Rozběhnu se proti dveřím a vší silou do nich vrazím. Ucítím úpornou bolest a svezu se na podlahu. Zvednu oči ke dveřím. Drží jakoby nic. Válím se po podlaze v poloze dítěte v matčině lůně a skučím. Za chvilku mě bolest ochromí. Vidím kapra, jak tancuje na okraji vany reggae a prozpěvuje si. Usměju se a skloním hlavu k Santovi. Taky tancuje. Tak jo, snažím se zvednout a roztančit.

Další nával nesnesitelné bolesti. Zavřu oči. Party je beze mě, kluci, pomyslím si a propadám se bůhví kam.

"Jste v pořádku madam?"

Zamrkám, "Jistě, krasavče."

"Budete v pořádku."

"Konečně pořádný rande."

"Jistě," řekne. Opatrně mě zvedne a sevře mě ve své náruči. Obejmu ho. Je tak krásný. A voní tak…Voní po spálenině?

"Měla jste štěstí. Nový ubrus a kuchyňská deska to spraví, madam."

Odcházíme k nosítkům na chodbě. Tulím se ke svému princi, i když už vím, že není skutečný. Mám hlad, žízeň a chce se mi spát. Necítím strach, jen úlevu. Přiblble se usmívám. Obejmu hasiče pevněji kolem krku, a on předstírá, že mu to nevadí. Zastavíme se vedle nosítek připravených u výtahu. Pořád se usmívám, jako malá školačka. Ve výtahu stojí manžel a vytrvale se mračí.

"Můžeš mi říct, kde máš telefon?"