Dům na pobřeží

Jedno Ti ale řeknu. Předám Ti vzkaz. Poslal jsem pro Tebe. Pojedeš na výlet. Dvacátého prvního listopadu buď připravená. Přenechám Ti svůj luxusní dům na pobřeží, který nás spojí navždy.

Nejdražší Marlen,

nevím, zda mám právo Tě takhle oslovit. Nikdy jsme se neviděli, přesto jsi mým nejbližším člověkem. Cítím to tak. Mluvím s Tebou, vídám Tě ve snech. Dokonce každý den před spaním laskám v rukou Tvou fotografii vybledlou a zohýbanou láskou.

Chtěl bych Ti toho tolik říct a jsem si vědom toho, že už na to nebudu mít čas a že my dva už toho moc nestihneme. Nestihneme se poznat. Nestihneme sdílet obyčejné věci, tak, jak by otec a dcera měli.

Promiň, že jsem to na Tebe tak vybalil, tak najednou jako facku. Jako když pustíš sprchu. Nevím, jestli Ti Tvá matka o mně vůbec něco řekla. Hádám, že ne. Naše společná minulost byla příliš krátká, příliš hektická a nepříliš šťastná. Já byl mafián - boss místní skupiny. Dělali jsme loupeže, hlavně baráky bohatých týpků. Všechno šlo dobře, jen naše poslední fuška neskončila moc slavně. Za tolik zabití a tolik podvodů jsem nakonec přece jen dostal provaz. Nebuď ale smutná a netruchli. Žil jsem naplněný život a nechávám tu svůj nejcennější odkaz - Tebe. Vím, že beztak jsem pro Tebe pravděpodobně cizí člověk.

Jedno Ti ale řeknu. Předám Ti vzkaz. Poslal jsem pro Tebe. Pojedeš na výlet. Dvacátého prvního listopadu buď připravená. Přenechám Ti svůj luxusní dům na pobřeží, který nás spojí navždy.

S láskou táta.

Píšu Vám. Ještě včera jsem byl blízko Vás…to byl včerejšek…vytrhne mě ze spánku a já otevřu oči. Procitnu a pomyslím si, že vlastně vůbec nemám ráda coververze. Šourám se ke kuchyňské lince, jen co noha nohu mine. Konvice cvakne a červené světlo se rozsvítí. Signál, že začíná nový den. Protahuju se. Ruce natahuju ke stropu a oči míří k nebi. Raz dva, raz dva. Konvice zabublá a horká voda naplní hrneček s obrázkem myšky jedoucí na červené tříkolce. Nostalgie. Donesu si čaj ke stolu s květovaným ubrusem, posadím se na rozviklanou židli, zvednu hrneček k ústům. Vtom ticho protrhne dlouhé a táhlé CRRRRRR. Kdo to může být? Nikomu jsem svou novou adresu nedala. Chtěla jsem se po smrti matky na chvíli vytratit. Nikdo by neměl nic vědět. Vezmu župan a vyrazím. Pomalu vyhlédnu vchodovými dveřmi. Na předzahrádce stojí postarší chlapík v drahém černém obleku. Za ním stojí černá limuzína a její nablýskaný lak odráží ranní sluneční paprsky. Zvedne ruku, aby mi zamával, a usmívá se. Schoulím se ještě víc do županu, jako by mě před ním mohl ochránit. Nakonec ale, bůh ví proč, zamávám také.

" Kde máte kufr? Proč ještě nejste sbalená? Na letišti musíme být alespoň dvě hodiny předem."

"O čem to proboha mluvíte? Sbalená kam?"

"Čeká na vás ten dům na pobřeží. Nechte se překvapit."

Zarazím se. Ohlédnu se ke svému viktoriánskému domečku, abych se s ním rozloučila.

"Minutku," řeknu a rozběhnu se zpátky dovnitř. Župan za mnou vlaje jako plášť. Vylezu na židli, abych ze skříně sundala starý oprýskaný kufr. Naházím do něj vše, co mi přijde pod ruku. Obléknu se. Popadnu kabelku z umělé kůže a běžím zpátky před dům. Chlápek tam pořád stojí bez hnutí. Nakonec se přece jen pohne a otevře mi dveře. Jmenuje Marian a celou cestu je mi k dispozici. Všechno za mě vyřizuje. Mám pocit, že to nedělá poprvé.

"Vážení cestující, prosíme, připoutejte se a zůstaňte na svých místech."

Za chvíli přistaneme na Bahamách. Venkovní teploměr ukazuje příjemných 30 stupňů. Přistáváme a já v břiše cítím ten příjemný tlak, který prostupuje celým mým tělem, až ke konečkům prstů na nohou. Marian vstane, z přihrádky nad hlavou vezme naše zavazadla.

"Jdeme," řekne s jistotou.

Přemýšlím, kdy mu mám říct, že nemám vůbec tušení, co se tady děje. Neměla jsem mu to říct už na letišti? Doma na dvoře? Když jsem otevřela dveře domu?

Z taxíku vystoupíme na okraj nádherné pláže. Písek je bílý jako sníh a palmy se tyčí k blankytnému nebi. V dálce úplně nahoře stojí nádherná obrovská vila z bílých cihel, s velkými okny. Na terase vidím ten nejmodřejší bazén na světě.

"Tak, Marlen, co si dáme na přivítanou? Máte ráda Margaritu?"

"Jistě, říkejte mi Sáro, prosím."

"Moment, vy nejste Marlen?" zeptá se vyděšeně Marian. Vytřeští oči a na čele mu vyrazí horký pot. Polknu a nevím, co říct. Ještěže jsem nevybalila.

Marlen stojí ve frontě na místní poště. Nemá ráda čekání a tak lehce podupává nohou v černých balerínkách. Když konečně přijde na řadu, osloví pošťačku za přepážkou.

"Dostala jsem výzvu k vyzvednutí psaní. Prý jste mě nezastihli. Bohužel jsem byla na služební cestě. Můžete mi psaní ještě vydat?"

"Neměla bych, ale vydám, že jste to vy," usměje se pošťačka a podává Marlen úhlednou bílou obálku. Marlen si sedne ještě na poště na vypolstrovanou lavici a vyndá dopis. Je zvědavá, kdo jí píše. Žádné psaní totiž nečeká. S napětím začne číst.

Nejdražší Marlen,

nevím, zda mám právo Tě takhle oslovit. Nikdy jsme se neviděli, přesto jsi mým nejbližším člověkem. Cítím to tak. Marlen se zarazí, ale dychtivě čte dál. Nestihneme se poznat. Nestihneme sdílet obyčejné věci, tak, jak by otec a dcera měli. Marlen si utře uslzené oči do rukávu. Tak dlouho hledala otce a teď ho má na dosah ruky.

Musí to co nejrychleji dočíst.

Za tolik zabití a tolik podvodů jsem nakonec přece jen dostal provaz. Nebuď ale smutná a netruchli. Marlen tečou po tváři zadržované slzy a už je jí jedno, jestli se někdo dívá. Proč je osud, tak krutý? Ať byl táta jakýkoliv, nestihne ho poznat.

Čte dál a očekává nějaké rozhřešení a to přijde. Dvacátého prvního buď připravená, píše otec. Luxusní dům na pobřeží. Na pobřeží čeho, probleskne jí hlavou. Smutně se koukne na své chytré hodinky zmáčené od slz. Dnes je dvacátého pátého listopadu.