Šťastný a Veselý

Buď rád, žes vyvázl jen s podmínkou, Tomáši. Musel jsem pořádně zabojovat, a ještě teď vypadám před soudcem jako blbec. Buď sakra rád, že je to můj starej známej.

"Díky, Radku. Vždyť víš, že to byl jen vtip. Věříš mi, ne?".

"Buď rád, žes vyvázl jen s podmínkou, Tomáši. Musel jsem pořádně zabojovat, a ještě teď vypadám před soudcem jako blbec. Buď sakra rád, že je to můj starej známej."

"Díky, Radku. Vždyť víš, že to byl jen vtip. Věříš mi, ne?"

"Ale Dita se nesmála, kamaráde. To jsou teda nápady. Vybrat manželce větev, která by vás rozhodně oba unesla, pověsit tam provazy a zapálit kolem svíčky není moc k popukání. Prej romantika. Nedivím se jí, že volala policajty. Dej si na mě bacha. Podruhé už Ti pomáhat nebudu, i když jsi kámoš."

"A no jo, vždyť to byla oslava našeho výročí. No, tak čau a hezký Vánoce."

Nasedl jsem do auta a zamával. Ve zpětném zrcátku mizel Radkův napůl úlevný a napůl přísný obličej. Radek byl můj bejvalej spolužák ze střední a potom i z fakulty. On byl ale na rozdíl ode mě cílevědomý a studium dotáhl až do zdárného konce. Ze mě právník už nikdy nebude. Ach jo. Tak to prošlo, říkal jsem si a těšil se na Vánoce se svou milovanou ženou. Snad pořádně navařila, uklidila a připravila večeři. Jinak nebudu mít moc pěkné svátky. Klid a mír...

Někde v dálce vidím svou matku, jak ke mně jako v mlze natahuje ruku. Její útlé, bílé prsty se něžně dotknou mojí tváře. "Probuď se, zlato. No ták, slyšíš mě? Už musíš vstát a otevřít oči." Pomalu pohnu ztuhlými prsty a dotknu se obličeje. Jako bych stále cítila její mateřský dotek, ale ten je už pryč. Navždycky. Zmateně prohmatám tvář. Ztuhlé prsty běhají po obličeji jako po klávesách. Je to velmi smutná melodie. Pravděpodobně mi tvář zdobí hrbolatá a prostorově výrazná podlitina. Vidět ji ještě nechci a děkuji Bohu, že je zítra Boží hod, a tak určitě nemusím do kanceláře. Otevřít oči se ještě bojím, ale nakonec to s námahou udělám. Víčka se mi chvějí, srdce mi buší jako splašené. "Dýchej", přesvědčuju sama sebe. Nááádech a výdech. Několikrát zamrkám, abych přivykla okolnímu šeru. Možná už svítá. Někde v dálce je slyšet volání kohouta jako v poslední hodině. Zahouká vlak a nade mnou se houpe rudá koule. Sem a tam. Tam a zas sem. Jako časovaná bomba, jako kyvadlo. Odráží se v ní neuklizená kuchyňská linka s imitací mramoru. Pokrývá ji vrstva špinavého nádobí, nedojedené večeře a bohatá mozaika červených skvrn. Otočím hlavu směrem ke kuchyni a snažím se z mlhy vydolovat vzpomínku na včerejší večer. Už ji skoro mám, a nakonec mi o vlásek unikne a zmizí. Otočím se pomalu na bok, pocítím prudkou bolest v podbřišku. Že by se menstruace dostavila dřív? Zamyslím se a v duchu počítám. Hmm 27. Sáhnu si opatrně na břicho a s vypětím všech sil se vyhoupnu na všechny čtyři. Připomenu si pozici kočky a přemýšlím, jestli jsem se včera po ježíškovi donutila cvičit nebo ne. Podle úporné bolesti celého těla si odpovídám, že nejspíš ano. Vybavuju si smějícího se Tomáše, rozdávání dárků s obřími zlatými stuhami, vůni purpury a hořkosladkou chuť šampaňského na jazyku. Co dál? V hlavě slyším cinkot vánočního přípitku, cítím chuť cukroví na jazyku, vybavuju si rozbalování dárků. Sáhnu si na krk a nahmatám přívěšek ve tvaru rudého srdce. Srdce z lásky. Té Tomášovy. Věčné, neúnavné a všudypřítomné. Znovu nahmatám místo bolesti a přemýšlím, jestli se šíří až někam do stran. Až k žebrům? Snad ne. Funím námahou a zvednu se. V lesklých černých šatech, pokrytých flitry, které měly patrně být ozdobou Štědrého večera, doklopýtám k baru. Zakopnu, padnu málem na hranu barové desky a se zaklením si sundám černé lodičky na vysokém podpatku. Partner je má na mně rád. Kachličky aquagreen, které jsem si navzdory tvrdému nesouhlasu prosadila, pokrývají talíře se zbytky ryby, bramborového salátu a patrně okurky. Aquagreen jsou moje maličkaté, soukromé vítězství. Opřu se o bar a znovu pocítím bodavou bolest tentokrát vystřelující až někam daleko nad žebra. Až k diamantovému srdci. Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se zajít do koupelny, než spacifikuju tu spoušť. V zrcadle zahlédnu tvář ženy, kterou jsem bývávala. Usměju se na ni, ale vytratí se. Příliš rychle. Je pryč dřív, než se naděju. Tu současnou zdobí obrovská podlitina táhnoucí se pod okem až k lícní kosti. Je modrá a fialová až aquagreen. Blendrem se snažím napravit, co se dá. Dá se? Po dvaceti dlouhých minutách se na svou starou tvář usměju a syknu bolestí. Připomínka toho, že se nedokážeme rozloučit. Vrátím se do kuchyně a zaposlouchám se. Ticho jako v hrobě. Těžce dýchám a ruce se mi klepou, když pomalu sbírám talíře a jejich obsah hrnu do hnědého koše na bio. Znovu se zaposlouchám a zrakem spočinu na stropě, kde tuším ložnici. Začínají se mi neovladatelně třást ruce. Pořád ticho, tíživé s příslibem temného očekávání, ale zatím úplné. Manžel patrně ještě spí. Zbývá mi jen pár prchavých chvil svobody. Neměla bych je nějak využít? Myju nádobí, tak potichu, jak je to jen možné. Bar už je skoro prázdný. Od dřezu vezmu zmuchlaný hadr. Pomalu ho přiblížím k obličeji. Fuj, smrdí zatuchle, po hranolkách a rybině. Vypadá jako nešťastný schoulený mořský tvor, na kterého všichni zapomněli. Tak jako na mě. Neuhlídám se a po tváří mi skane smutná slza. Jediná. Na víc už nemám sílu. Cítím, jak pálí. To prorazila cestičku mejkapem k podlitině. Veselé Vánoce a šťastný nový rok. Vezmu to žluté zvířátko a utřu celou linku, i když tuším, že bude smrdět rybinou. Prsty zavadím o něco úplně vzadu. Je to nůž na dopisy. Vypadá spíš jako starožitná vykládaná dýka. Je na něm vyryto srdce a jméno. Vlastně jen iniciály: T. H.

T. H. mě pronásleduje všude. Doma, v práci, ve snech. Bolest je všudypřítomná. Ta fyzická odchází a zase se blíží. Tak jako příliv a odliv. Jako vlny. I vlny jsou ze začátku krásné, ale někdy se zvednou a povalí Vás na zem. Tak, jako moje manželství. Ta psychická je tu pořád. Někdy se choulí vzadu a číhá. Někdy mě bodne zlatou přímo do srdce. Kéž bych na odchod měla odvahu, ale nemám. Jsem slabá a srab, a to je můj problém. Možná jsem někde udělala chybu. Nekoupila jsem dost dárků? V kaprovi bylo moc kostí? Možná jsem měla vybrat jiné ozdoby? Tomáš červenou nemusí. Můžu si za to sama, neměla jsem mu dávat ten nůž na dopisy se srdcem. Ale, vždyť jsou na něm vyryty iniciály. Je to osobní a z lásky. Možná jsem udělala chybu už někde na začátku cesty? Na prvním rande? Ve svatební den? Bude to tím, jak jsem před rokem ztratila ten snubák. To bude ono. Ovšem. Jsem pitomá. Není to jen kus kovu? Zadívám se na levou ruku. Tu, co je blíž k pukajícímu srdci. Leskne se mi na ní prstýnek z růžového zlata. Falešný. Falešný jako naše soužití. Jsem prostě špatná manželka a zkazila jsem nám další Štědrý den. Nic není starší, než včerejší noviny, a tak včerejšek vzala voda. Zase budu šťastná. Určitě. Začnu se chovat příkladně. Vynáším odpadky, všechny, co máme. Odřenou rukou se natáhnu pro sirky. Chci zapálit svíčku na napůl uklizeném baru. Knot zaprská a rozsvítí se, vánoční naděje, klid a mír, ticho.

Svíčka se rozhoří a její plamen tancuje po stěnách. Než sirku sfouknu, přiblížím ji k novinové kouli se zbytky jídla a doufám, že přeskočí jiskra. Poslední loučení. Zase mi tečou slzy. V tichu čekám tak dlouho, až mi oheň popálí konečky prstů. Divný, že Tomáš ještě nevstává. Zval mě na tradiční výlet na Boží hod, náš výlet. Půjdeme na oběd do Tomášovy oblíbené hospůdky v nejbližším městě. S radostí využijeme místní bruslařskou dráhu a pozdě odpoledne zapadneme do naší oblíbené kavárny na punč. On se bude tvářit romanticky a vstřícně. Já budu doufat, že se manžel neopije, a on se opije. Taky tradice. Někdo mi položí ruku na rameno. Vnitřně se stáhnu. Cuknu s sebou, otočím se a nasadím nejširší úsměv na světě. Vánoční úsměv, plný něhy a lásky. Úsměv, který křičí. Tom už je oblečený. Vypadá elegantně. "To už nechodíme na brusle?" zeptám se a očekávám smršť výčitek. Přijde jen vyčítavý pohled a zvednuté obočí. Kdysi možná roztomilé gesto. Tom jen mlčky zvedne sportovní tašku a vyčte mi, že se o něj zase vůbec nezajímám. Potom vyrazí k vchodovým dveřím. "Na nikoho nečekám, jako vždycky." Beru schody po třech a utíkám, co nejrychleji se převlíknout. Nechci podléhat, ale nechci zbytečné problémy. Rozrazím dveře šatní skříně. Začnu se soukat do červených punčocháčů a zatím co skáču po levé noze, přemýšlím, co si obleču dál. Popadnu nové sněhově bílé oteplováky a vzápětí je zahodím. Tiše přistanou na v rohu stojícím němém sluhovi. Trefa. Alespoň něco mi vyšlo. "Jak mi to sluší? Nebudu mít průšvih?" Němý sluha mlčí. Vysoukám se z bílých oteplováků a obléknu si zateplené džínsy. Venku už je slyšet nedočkavé troubení. Chci popadnout kabelku, ale zrak mi spočine na hromádce vespod skříně. Doklady a šperkovnice. Koukají na mě pokaždé, když odcházím, a já je pokaždé nechám doma. Nadechnu se a hodím hromádku do kabelky. Další troubení. Popadnu červený svetr a běžím dolů. Beru schody po dvou za stálého troubení. U vchodu na sebe hodím svou nejteplejší bundu a řítím se k brance. Před domem vlítnu do auta. "No to je dost! Co ti to, proboha, tak trvalo? To jsi vážně tak neschopná? Chceme toho přece na společný Boží hod tolik stihnout!" Přikývnu a vsunu se hlouběji do sedačky. Sedím jako přikovaná. Zároveň jsem si vědoma, že pokud má můj plán vyjít, musím být opatrná. Otočím se na Tomáše a s omluvou se usměju. Jeho rysy ale ztvrdnou a začne křičet. "Kde máš, proboha, brusle, ty tele? Hlavně, že máš s sebou tak velkou kabelku. Ty seš tak nemožná!" Sklopím oči. Tak to se mi nepovedlo. Co teď mám dělat? Možná to byl hloupý nápad. Stejně se mi nikdy nepodaří utéct. Třeba mám oproti jiným ženám štěstí. Žiju v luxusu a pohodlí. Co na tom, že mám občas pár modřin. Hlavně odveď jeho pozornost od té kabelky. Běžím pro brusle. "Bude to jen vteřinka, neměj strach." Vystoupím a popoběhnu ke garáži. Předstírám spěch. Zvednu plechová vrata. Automatické světlo se mi rozsvítí přímo nad hlavou a padne na dlouho neuklízenou garáž. Auto se sem už sotva vejde. Sundám brusle z malého rezavého háčku. Zrak mi padne na kladivo, jak nerušeně spočívá na ponku. Pohladím jeho dřevěnou rukojeť. Krev se mi vaří v žilách. Připadám si tak odhodlaně. Pak se mi ale v hlavě vynoří Tomášův stoický úsměv, náš svatební den, náš smích, manželovy poklidné oči. Odvaha mě na zlomek vteřiny opustí. Zhluboka se nadechnu. Z ulice se znovu ozývá troubení. Popadnu brusle za ostří. Tkaničky zapraskají, jak odmítají opustit háček. Brusle mi padnou do náruče, jako malé opuštěné dítě, trochu špinavé. Ještěže jsme děti nikdy neměli. Byly by v pasti. Spolu se mnou. Hodím brusle přes rameno a vyběhnu z garáže, vstříc další smršti troubení.

Cestou po hlavní silnici vedoucí do samého středu města poslouchám Tomášovo vyprávění o neschopných mladých řidičích, o neschopných ženách za volantem, o neschopných prodavačích, kteří nezvládali vánoční nápor a napjatě vyčkávám, kdy dojde na neschopné manželky. Můj milovaný se ale rád poslouchá, takže je dobré ho nepřerušovat a občas účastně přikývnout. Na manželky nedošlo, takže to byla tentokrát docela příjemná jízda. Zaparkovali jsme na parkovišti na náměstí, za zvuku Tomášových nadávek na předražené parkovné a vydali se ruku v ruce do Hospůdky u Sama. U Sama každý rok podávají tradiční fazolovou polévku s neskutečně pálivou klobásou a domácí houstičky k tomu. Já sice nesnáším pálivé jídlo, ale je to tradice. Manžel tedy automaticky objedná dvě sváteční menu s fazolovou polívkou a dvě černá piva, i když ví, že ani jedno mi nechutná. Potom mlčky hledíme z okna, jak romanticky padá sníh, cpeme se fazolovou polévkou a manžel nenápadně prdí.

Tomáš mluvil o tom, jak jsme si báječně užili Vánoce, víc, než předchozí roky. Já byla ale myšlenkami úplně jinde. Přemýšlela jsem, jestli opravdu zvládnu utéct. Odpoutat se. Vyhrát. Dovolit si svobodu. Tomáš zakašlal, aby mi dal najevo, že už dlouhou dobu neposlouchám jeho monolog. Tady nade mnou ale neměl takovou moc. "Musím si odskočit," prohlásila jsem a čelila jeho téměř vražednému pohledu.

Na toaletách jsem se vyčerpaně opřela o pult s umyvadly a nehty s vánočním červeným lakem zlostně zaryla do umělého mramoru. Koukla jsem se na sebe do zrcadla a přemýšlela, jak moc je moje podlitina vidět. Proč jsme vlastně spolu, když už se dávno nesneseme? Těžce jsem dýchala a přemýšlela. Náhle jsem ucítila něčí ruku na svém vyhublém rameni. Vyskočila jsem leknutím a prudce se otočila. Nečelila jsem, ale tvrdému pohledu manžela. Dívala jsem se do laskavých zelených očí orámovaných drobnými vráskami. "Není vám nic? Vypadáte strašně. Nestalo se vám něco?" Po dlouhé době jsem měla pocit, že mi někdo rozumí. Mezi mnou a tou ženou jako by vzniklo tenké spojení. Předivo, které funguje beze slov. "Jsem v pořádku, děkuji." Jako ve snu jsem se vydala zpátky ke stolu, ke svému princi. Posadila jsem se k pálivé polívce a cítila, že mě v očích pálí i slzy. Tomáš protočil panenky a pohledem naznačoval, že dneska mu rozhodně ostudu dělat nebudu. A v tu chvíli jsem se konečně rozhodla. Všechno ze mě spadlo a teď si můžu vychutnat tu polévku. Usmála jsem se na Tomáše přes plamen svíčky a v duchu mu slibovala, že dohoří. Konečně jsme dojedli, zaplatili a vydali se na náměstí. Uprostřed se tyčil starý dub. Je skvělé, že ho tu po všech těch tahanicích nechali. Po levé straně prostranství se táhla dlouhá řada vánočních stánků. Těch s ozdobami, klobásami, sýry, pletenými svetry a roztomilými háčkovanými zvířátky. Prodíráme se davem ke stánku se svařákem a já tiše přemýšlím, kdy se vytratit. Hledím na Tomášova rozložitá, mužná ramena, která mě kdysi dostávala do kolen. Vzdychnu. Ten čas je pryč. Přes vlny davu se dostaneme ke kluzišti. Tomáš zaplatí vstupné zmrzlé staré paní v obnošeném kulichu a už se na lavičce snaží natáhnout si brusle. Připojím se k němu. Obujeme se a manžel mi pomáhá na nohy. Otevře mi a za chviličku už se ladně vznáší po kluzišti. Nečeká na mě. Pozoruju ho, jak se vzdaluje po osvíceném kruhu kluziště a závidím mu ten pocit svobody. Tu lehkost. Po tváři mi opět steče jedna jediná slza. Dost možná jedna z posledních. Dojde mi, že nemám moc času. Otočím se k brance vedoucí ven z kluziště. Rozrazím ji jako by šlo o život a už zběsile klopýtám k nedaleké lavičce. Sundám brusle, z batohu vyndám černé zateplené tenisky značky Nike a nasoukám se do nich. Přemýšlím, že tu brusle nechám, ale nakonec je nacpu do obří kabelky mezi ostatní věci. Ještě že jsem si ji nenechala v autě. Běžím k autobusové zastávce, která je na dohled. Funím, srdce mi buší až v krku, ale běžím jako o život. Zastavím se až u tabulky s jízdním řádem. Třesoucím se prstem hledám nejbližší spoj, asi až na konečnou. V dálce se už blíží Tomášův nasupený výraz. Autobus přijíždí. Naskočím a pozoruju z okénka manželovu napřaženou ruku. Už mě nepolapí.

Nad hlavou řidiče se rozsvítí neonový nápis: KONEČNÁ VYSTUPOVAT. Vystoupím. Všude, kam jen oko dohlédne, se rozprostírají nekonečné lány pole. Na kraji silnice se krčí malá rozpadlá zastávka. Odpadkový koš už dávno někdo ulomil. Vítr honí po zemi stovky jízdenek jako zraněné ptáčky. V dálce zase slyším zahoukat vlak. Otočím se k autobusu. Můj pohled se střetne s řidičem. Než se stačím zeptat, kde to vlastně jsme, dveře už jsou zavřené a autobus mizí. Vydám se pořád rovně po silnici. Ještěže jsme byli oblečeni na bruslení. Po chvíli přidávám do kroku. Klid, nemusím přece utíkat. Mám spoustu času. Kladu jednu nohu před druhou, a tak pořád dokola. Pod nohama se tříští kamínky. Myšlenky se mi zběsile honí hlavou. Vzpomínky se předhánějí. Každá má jméno jedné hádky. Každá je jedním hřebíčkem do rakve. Po pár kilometrech narazím na maličkou hospůdku. Jsem zachráněna! Z peněženky vytáhnu zrcátko a zkontroluju svůj vzhled. Prsty zatlačím trčící prameny vlasů dozadu. Vezmu za kliku, ale ta odolává. Třeba mají jen staré unavené dveře. Zatlačím znovu. Nic. Nikdo tu není. Jen nad vchodem se opuštěně houpe ošuntělý vývěsní štít U Raka. Povzdychnu si a vydám se dál. Zapnu na telefonu navigaci, i když riskuju, že se vybije a nebude kde hledat pomoc. Neměla jsem jít rovnou na nejbližší policejní stanici? Možná že jo, ale co když je mi Tomáš v patách? Jsem si tím skoro jistá. Moje obavy narůstají s každým krokem. Možná bych se mohla vrátit. Odpustit mu. Uvařit romantickou večeři, oslavit zbytek vánočních svátků. Sakra, svátky. Všichni mají volno. Možná bych se měla vrátit na autobusovou zastávku. Něco uvnitř mi říká, že bych neměla. Proč jsme vlastně spolu, když už se stejně nesneseme? Ptám se sama sebe znovu. Nakonec se ale přece jen otočím na patě a jdu zpátky, odkud jsem přišla. Jdu pomalu a cítím se poraženě. Opravdu to vzdávám? Zvedá se vítr a rozhání listí, které mi stojí v cestě. Stmívá se a začíná mi být skoro zima. Vytáhnu z kapsy rukavice bez prstů, s cílem alespoň trochu se zahřát. Srdce mi radostí poskočí, když míjím poštu. Ke dveřím už skoro běžím. Jsou ztrouchnivělé, ale dodávají mi naději. Znovu se opřu do kliky a ta znovu odolává. Krucinál, ulevím si. Ozvěna zaklení mě vyděsí. Vzdávám to a pokračuju rovně. Za sebou uslyším povědomé šumění. Instinktivně přidám do kroku. Za chvíli už běžím. Vím, že nemám šanci, ale běžím, běžím a běžím, jako by se tomu všemu dalo utéct. V běhu se otáčím přes rameno a skutečně ve vzdálené siluetě poznávám naše auto. Zakopávám a kolem mých tenisek se víří prach. Rozkašlu se. TuuuuTúúúúúúúúúúúú. Už zase troubení. Připomínka naší lásky. Toho, že už je pozdě. Strach mi přilepí jazyk na patro. Ještě nikdy jsem neutekla. Neporušila naše pouto. Nevím, co mě čeká a myslím na nejhorší. Slyším skřípění brzd v zatáčce. Už už chci zastavit, když si všimnu odbočky na polní cestu, která možná vede až do lesa. Prudce zahnu. Ve smyku se řítím k zemi a v poslední chvíli se odrazím od prašné cesty konečky prstů a běžím dál. Kolem mě se začnou míhat jehličnaté stromy a křoviny. Bohužel ale cesta nevede do lesa, ale na hlavní silnici vedoucí zpět do města. Třeba zrovna pojede další autobus nebo někoho stopnu, než mě Tomáš dožene. Je pozdě, už za sebou slyším zvuk rychlých kroků. Běžím dál. Dýchám ztěžka. Nakonec zakopnu a zřítím se do příkopu. Zavírám oči a znovu vidím maminku. Obejmu se rukama, jako bych se chtěla za každou cenu ochránit. V hlavě mi tepe. Skoro slyším mámin hlas: Utíkej zlato. Dokážeš to.

Já ale vím, že to nedokážu. Tohle budou naše poslední Vánoce. Vánoční sen. Já ho zničila. "Zničila jsi naše manželství", slyším jako z dálky. Tomáš zuří. Je skoro nepříčetný. Tělo se mi třese. "Cos nám to provedla," ječí, "jak jsi jen mohla?" Třesu se a pomalu ztrácím vědomí. Periferně zahlédnu, jak se přehrabuje v mém batohu. Nechápu, jak jsem tu tíhu mohla celou tu dobu nést. Už našel, co hledal. Očima vyhledám ty jeho. Něco se zaleskne. Tomáš našel brusle. Najednou na krku cítím teplo. Zaplavuje mě. Rozlévá se všude. Pomalu usínám v náruči milujícího manžela.