Moje létající auto chcíplo

Když mi bylo asi osm let v roce 2033, dostal jsem k oslavám nového léta nádhernou knihu plnou ilustrací a v té jsem obdivoval především nové moderní létající vozy. Ukazoval jsem na ně a předváděl divokou jízdu.

Doufal jsem, že jednou takové vozy přijdou a já je budu umět řídit. Budu se prohánět naším městem jako Emerson Fittipaldi, jeden z nejrychlejších závodníků za dávných časů. Jmenuju se Martin Altte a jsem vrchním velitelem policie. Teď se nám říká hlídka. Dělíme se na noční a denní. Mě teď čeká noční služba s pásovcem Pepou, je to můj parťák. Bohužel makáme v noci. Pásovci totiž, ačkoliv už vlivem evoluce vyrostli do gigantických rozměrů, pořád ve dne chrápou. Odjakživa, kam až sahá moje paměť, je ukecaný, vlezlý a miluje latté. Není ho tak snadné sehnat, ale na některých opuštěných benzínkách jsou ještě staré výdejní automaty. Káva z nich chutná pořád stejně jako kdysi, jen důkaz kolik umělotin se do něj dávalo, když přežilo i konec světa, jaký jsem znával.

Prababička vždycky vyprávěla, jak se jednoho krásného červencového dne setmělo. Nebe bylo temné a všude bylo ticho. Myslela, že přijde parádní bouřka, a tak šla sklidit prádlo ze šňůry na dvorku. Sundávala dřevěný rozviklaný kolíček za kolíčkem, až najednou světem otřásla obrovská rána. Babička jen stačila zahlédnout žluté pronikavé světlo. Chytla se za hlavu a její řev rozvibroval celou vesnicí. Bylo to to poslední, co slyšela, potom ji praskly ušní bubínky a jen zázrakem přežila pod pletivem starého prádelního koše. Alespoň tak nám to vždycky vyprávěla naše babi Eva. Už v osmi letech jsem ji tak nějak začal podezřívat, že si vymýšlí. Ať dělala prababička při obřím třesku cokoli, určitě neúpěla pod šňůrami plnými prádla vzadu za domem.

Od té doby už kelímky dávno došly, ale to Pepovi rozhodně nepřekáží. Netuším, co pásovci původně žrali, než všechnu zbylou vegetaci spálily výpary z Modern industries a zbytek dodělaly toxické ohně. Zemi teď pokrývá nehostinná planina, vyschlá, mrtvá země. Pahýly ohořelých stromů ožírají kůrovci, škorpioni se zahrabávají do písku. Zbylo jen pár měst, ve kterých se drží život.

Svět se změnil. Všechno se pořád vyvíjí, zvířata žijí s námi v symbióze, ale ne jako dřív na zemi u misky. Jsou naši bratři, naši sousedé, naši kolegové v práci. Lidí už je jen pár, pár těch, kteří při Dni soumraku byli zavřeni někde v podzemí. Přežili ti, kteří jeli na sobotní tradiční výlet do obřího nákupního centra s rodinkou a zůstali uvězněni v garážích, ti kteří vyrazili na Moravu do sklepů. Potom taky samosebou knihovníci, ajťáci a archiváři zalezlí ve svých norách. Ti se stali vládou nejvyšší, těmi moudrými, těmi nahoře. Teď jim říkáme Inteligence. Inteligence stojí v čele našeho nového a jediného státu Ilanura. Ostatní místní názvy zůstaly, i když znějí divně, když je všude prázdno. Zbytek světa jsme museli zahrnout kupolí, které říkáme Refugio. Z Refugia vedou portály, ale ven se odváží jen šílenci nebo policie, tedy já. Navíc ven, bez povolení, se jen tak nemůže, pouze ve vážných a nutných případech zahrnujících záchranu života ohroženého občana Estada. V podstatě se legálně ven dostanou jen složky záchranných systémů, a to ještě jen ty vyšší šarže. Ne že by se už nevyrojili různí převaděči, většinou podvodníci, kteří slíbí adrenalinový zážitek za dostatek pilulí. Viděl jsem dokonce překupníky nabízet super dárkový program k narozeninám. Jenže ten se nemusí vyplatit.

Venku jsou totiž Ti ostatní. Říkáme tak těm, kteří sice přežili, ale záření jim zatemnilo mysl. Jsou to vlastně zombíci, tedy živí mrtví, ale nejsou to pomalé ztrouchnivělé mrtvoly. Jsou rychlí, ohební a silní. Mají všechny vlastnosti, které bychom chtěli, jenže mají spálený mozek. Jsou vzteklí a nevypočitatelní. Snažíme se jich laserovými zbraněmi pozabíjet co nejvíc, ale trefit se do srdce je těžké. Za kopuli se nikomu nechce a nikdo, opravdu nikdo není tak rychlý.

Někteří jsou bohatí, a tak vlastní létající auta. Policie taky lítá, ale jen proto, že nám Teslu daroval šéf Modern Industries Jan Bohatý. O tom se říká, že se potkal i se samotným Muskem, který nás už kdysi málem předběhl, ale dnešní Inteligence se nenechala zahanbit. Navíc Musk prej neumřel, vytvořil svůj vlastní otisk mysli a odletěl uložený ve stázový kapsli na Mars.

Dnes vyrážíme s Pepou na hlídku po svém rajónu obstarávat klid a bezpečí pro obyčejné lidi a zvířata, tedy pardon, občany. Josef je, jako vždycky, po probuzení nevrlej a dožaduje se latté. Vyrážíme teda na poslední Shellku v naší čtvrti, snad tam maj automat Café Co. Béžová, smrdutá lesknoucí se tekutina už pomalu vytéká z temnot a cáká mu rovnou do otevřené huby. Parťák si chrochtá a jeho obří břicho bezděčně mačká tlačítka automatu. Potom si říhne, až mi odlítnou vlasy z obličeje. "No fuj, Pepane, to je ale smrad."

Ušklíbne se, až odhalí zkažené, žluté zuby. "Ještě vitrokoblihu, hehehe." Dvěma pařáty sáhne do kapsy hnědé uniformy se zlatým lesknoucím se H a vytáhne růžovou lahvičku s logem Benjis donuts a obrátí ji do sebe.

Abych nezapomněl, jídlo samozřejmě došlo. Ale Inteligence vyvinula vitropotraviny. V podstatě jsou to jen léky, malé růžové pilulky štěstí. Jsou oválné, mají svítivou křiklavou barvu, snad vtípek Inteligence na Ibalgin. Já si kafe nedám. Hodím do sebe jednoho růžového ďábla a zapiju to kostkou vody. Ve vědě udělalo lidstvo obrovský pokrok. Nemusíme pít opravdovou vodu, jíst skutečné jídlo, nemusíme spát v pravém slova smyslu, máme létající auta, ale jsme proto lepšími lidmi? To všechno se mi někdy honí hlavou, když se potřebuju napít. Nebylo by přece jen pro lidskou duši lepší vzít sklenici nebo ještě lépe nahnout se k blankytně modrému potoku? Kostka se klepe v mé černé rukavici. Odráží se v ní paprsky půlměsíce, leskne se a svítí jako duhová kulička v dlani malýho kluka. Hodím ji do sebe a snažím se nesrkat. Jde to těžko. Otřu si ruce do kalhot. "Vyrážíme," zarazím kolegu ve slídění po sušenkách. "Všechny už shnily, Pepo." Jsme nejen bez sušenek a bez pořádnýho kafe, ale v podstatě bez všech potravin, jaké jsme znali, když jsem byl malej kluk. Služba se táhne, ostatně skoro jako každý den. Řešíme především rvačky a drobné krádeže, které obnášejí hlavně slídění těch méně štastných po pilulkách a kostkách těch bohatých. Zrovna pozorujeme drobného výrostka, kterak visí za nohavici roztrhaných kalhot z manšestru na obvodové zdi honosného sídla nejbohatšího psa v týhle čtvrti. Normálně mu rozumím, ruce a nohy jako sirky, propadlé tváře a nepřítomný pohled. Je sám v noci venku a má absťák. Na krabičky s obrázkem špenátu nemá, ale rozhodně si nakradl několik Benjis donut nebo něco mnohem horšího. Jídlo v pilulkách je silné a výrostek do sebe zjevně obrací léky jako nic, jenže teď došla šťáva. Pepa na mě mrkne soucitným i vykolejeným pohledem a poklepe na paralyzér, co se mu líně houpe za pasem. Pomyslí na naše auto stojící přímo pod zdí a kluk nemá šanci. Rozletíme se, tesla ani necukne. Vyletíme jako šíp a ve zlomku sekundy stojíme pod klukem. Zevnitř už je slyšet velice hlasitý štěkot a vrčení. Majitel domu naštěstí nemá zapnutý překladač, to bychom se dozvěděli věci. Ohlédnu se po Pepových pařátech a vím, že šplhání je na mě. Nadechnu se, vyskočím a celkem ladně se přehoupnu přes zeď. V dálce mizí čupřina rozevlátých, světlých vlasů. Běžím jako o život, kmitám nohama, po levé ruce se mi rozprostírá luxusní zahrada s psí fontánkou uprostřed. Slyším štěkot. Rozezlený majitel už se vyklání z okna v patře. Naberu rychlost, hučí mi v uších a cítím tlukot srdce. Už, už natahuju ruku. Zetlelé listí mi ale podrazí nohy. Cítím, jak mi vlhnou kalhoty, možná už mi krev ničí kolena. Ovšem v rukou pevně držím kousek červené látky kapuce. Majitel domu, korpulentní buldok, už se valí naším směrem. Kolem krku se mu houpe svítící, poskakující a hučící krabička velikosti krabičky cigaret. Už vyhrabal překladač. Na sobě má pouze vlající župan, ani trenky si nevzal a to je u zvířat, co říct. Mají pocit, že pořádný spodní prádlo vás dělá člověkem. Štěká něco o klidném večeru a neschopnosti místní policie. Kdyby policii šéfoval pes, byla by to jiná. Řítí se k nám a mocně slintá. Vycení nechutné, žluté zuby a rafne po mé ruce. Nejdřív jsem v obrovském šoku a jen strnule zírám, jak moje krvavé prsty pouští klukovu kapuci, necítím téměř žádnou bolest. Zlodějíček mizí v dálce a mě už bolest ochromila. Zlomil jsem se v pase a naprosto neprofesionálně jsem si vrazil ruku do podkolení jamky, zatlačil do ní druhou rukou. Houpal jsem se ze strany na stranu a ustavičně klel. Na to ani velevážený buldok nemusel mít překladač zapnutý. Stál nade mnou a nevěděl, jestli se omlouvat nebo pomlouvat místní policii. Od předních vrat už se k nám hrne Pepa, na jednom pařátu má pověšený kolt a na druhém lékárničku. Kolem krku se mu líně houpe překladač. "Když nebudete spolupracovat, můžeme Vás okamžitě nahlásit za napadení policie a maření vyšetřování," křičí roztřesený ženský hlas z krabičky. Točí se mi hlava. Vytáhnu ruku a zamženým pohledem se na ni podívám. Všude stříká krev, ale vypadá to, že prstů je pět nebo je jich deset? Z posledních sil zapnu překladač a vyštěknu na buldoka, ať blbě nečumí a volá sanitku nebo mu přišiju napadení veřejného činitele, že toho zkurvenýho zlodějíčka nenechal na mě. Buldok si mě naštvaně změří pohledem, ale nic neříká. Podrbe se za kraťoučkým uchem, vytáhne obstarožní telefon motorola a volá. Za pár sekund se vedle mě vznáší sanitka. Vyskočí dva šimpanzi, dlouhé ruce omotané kolem napůl vznášejících se nosítek. "Můžete vstát?" vyštěkne na mě hlas Pavla Kříže a já se nezadržitelně rozesměju a cítím tepání v ruce a stoupající bolest s každým otřesem.

Těžce otevřu oči. Tepání v těle ustalo. Potím se a pravou ruku mám podezřele těžkou. Třeští mi hlava, ale zvednu oči. Na stropě na mě civí obří hlava Elona Muska, která mě láká k proletění se s nejnovějším modelem Tesla Motors. Za postelí slyším protivnou znělku reklamy na nejnovější příchutě Vitropotravin. Pokusím se posadit, abych lépe zhodnotil situaci. Na mém nočním stolku trůní tři lahvičky s bílou etiketou a s obrázkem mírně rozpláclého pomeranče. V křesle v rohu chrápe Pepa a u jeho kraťoučkých nohou se válí rozbitý automat na kávu. Červená kontrolka zběsile hlásí: Doplňte mléko. Asi už u mě chudák sedí fakt dlouho. Hologram sestřičky v sexy kraťoučké minisukni si v rohu místnosti zapisuje údaje do mé karty. Natáhnu ruku na noční stolek a s vypětím všech sil se dotknu prsty bíle oválné krabičky. Vezmu ji mezi prsty. Napřáhnu se a s nepříjemným tahem v rameni hodím, co nejdál. "ÁÁ kurva, co to je?" Pepa se vymrští a rozleje zbytek latté, který narval do lékovky. Ukáže na šuplík nočního stolku. Jo, vyndám překladač. Pepa zopakuje: "Kurva, co to je? Strašně jsem se lekl," dodá. "Trefa!" zahlásím a zašklebím se na něj. Hologram sestřičky si začne pískat, pověsí kartu k nohám postele. "Omluvte mě," řekne a zabouchne za sebou dveře.

"Máme mít velkou akci a ty si necháš kvůli takový volovině ukousnout prsty. Ale neboj, už jsem to hlásil jako napadení veřejnýho činitele a maření úředního výkonu. Pitomej zlodějíček a pitomý psí instinkty. Myslí si, že jako pes si může svůj barák hlídat sám a napadnout kdekoho." Nadzvednu peřinu a smutně se kouknu na bělavou bouli, kterou mám místo pravé ruky. "Vážně?" zeptám se plačtivým hlasem, který postrádá drsnost detektiva a policajta. Pepa zabloudí pohledem na Teslu na stěně, aby se vyhnul mému přímému pohledu, a přikývne. Po dlouhém měsíci v nemocnici mě pustili domů. Konečně svobodný procházím labyrintem chodeb ven do nemocničního parku. Před bránou už se vznáší tesla s policejním H. Pásovec vyskočí, chce si se mnou plácnout, ale lítostivě se usměje. "Zvládneš tu akci už zejtra?" zeptá se. Vezmu si rukavice, mrknu.

Přes den se toulám ulicemi Estada a uvažuji nad světem, který se tak změnil. Přes plot mi mává Honza, můj kámoš kozel, co tu založil největší zahradnictví přeživších masožravých kytek. Provoz je hustý, na silnicích to jen lítá. Jsem rád, že jsem šel pěšky. Ovšem stejně jsem skončil v policejní kantýně a nakoupil vitrokoblihy. Večer jsem dorazil k sobě a už ani nešel dovnitř. Pepa už se s naší teslou vznášel před vchodem. Ladně prolétáme po dálnici. Frčíme až za město. Pepa pořád pomýšlí na vyšší a vyšší rychlost a už letíme jako šíp. "Neblbni," postěžuju si. "Hele, může to bejt naše poslední projížďka hehe. Nikdy nás nepřidělili na zalátání díry v Religiu. Bude to řežba. Spousta zombíků jen pro mě. Promiň, možná Ti nějaký nechám."

V dálce už svítí cedule exit 322. Začínáme být nervozní. Pepa smykem zaletí na okresku a pokračujeme směrem k okraji lesa. Podél hranic Religia jsou často husté pásy lesa. Lidé se bojí žít, tak blízko vnějšímu světu a tak se města pořád víc a víc zhlukujou do středu našeho světa. Utíkáme jako mouchy ke světlu. Zombníci jsou sice hloupí, ale čas od času je přepadne ukrutný hlad, a to neznají bratra, vlastně bývalé bratry. Po další zhruba půl hodině tichého letu, kdy se neodvážíme ani nadechnout, zastavíme u lesa. Koukneme se na sebe. "Pěšky nebo autem?", prohodí můj pásovec a v očích má nevyřčenou otázku. Pokud jde o mě, radši umřu v autě, opáčím a pohladím svůj luger tichounce čekající pod bundou. Pepa pomyslí na les a už ladně letíme po prašné lesní cestě plné kamenů, výmolů a děr. Cesty totiž už nikdo nepotřebuje, takže je ani neudržuje. Držíme tedy výšku a napjatě se rozhlížíme. Konečně, v dálce spatříme třpytivou díru, která zeje v religiu jako ústa obrovského bílého hada, který se táhne přes kopuli jako ariadnina nit. Prasklina kopíruje kopuli až v jednom místě uprostřed. Támhle pod tím starým dubem zeje díra. Obrovská díra, kterou by prošel čtyřmetrový člověk a ani se nemusel ohýbat. "Fíha," pískne Pepa. Zatají dech a pomyslí na kráter, tak intenzivně, že se mu naše auto rozletí vstříct. Letíme tak rychle, až cítím hučení v uších a tepání v hlavě. Naznačím parťákovi rukou, ať zpomalí, ale ten letí hlava nehlava. Proletíme dírou a řítíme se po lese. Nemáme žádný přesný plán, jen víme, že se nechceme se zombíky setkat tváří v tvář mimo naši káru.

Najednou ucítíme i přes rychlost letu tupou ránu. Po skle sjíždí černé krvavé prsty. Krev nám tuhne v žilách, ale jsme trpěliví. Podíváme se na sebe a dodáme si odvahu. V tom pohledu je všechno. Dokážeme to. Buď všechno, nebo nic. O nic nejde, ale zároveň jde o všechno. Pokud zombíky nevyženeme od trhliny, naše obnovená civilizace se může jít klouzat. Pepa se přestává soustředit a tím stěžuje řízení. Štouchnu ho do lokte a on konečně odtrhne pohled svých malinkatých oček od té příšerné, krvavé ruky, a vyletí dál do lesa, kde na nás možná čeká armáda. Letíme tak rychle, jak jen to Pepovo soustřědění dovolí. Radši bych řídil sám, ale nesmím na to ani pomyslet. V tomhle to mechanici létajících aut moc nedomysleli. Noříme se hlouběji a hlouběji do lesa. Kolem nás už slyšíme táhlé skučení a skřípění jako když se nehty pomalu táhnou dolů po tabuli. Křik už k nám doléhá ze všech stran. Blíží se to. Víme to. Máme strach, ale zároveň chceme mít tuhle akci za sebou. Letíme rychlostí 300 km v hodině, proto ani nedutám. Kolem mě se míhají nechutné ruce nemrtvých, jejich zplihlé, mastné vlasy nebo spíš pár vlasů. Vidím zkažené zuby. Letíme a nabíráme rychlost, ale obyvatelé lesa nám stále stačí. Podívám se na Pepanův profil a přemýšlím, jestli je meti tolika větvemi a s jeho pařáty moudré atakovat rychlost 500 kilometrů. Cítím tlak v uších. Levou rukou se snažím prohrabat vnitřní kapsu bundy, ve které se už dělá pekelný vedro. Vytáhnu krabičku od třešňovýcho tabáku. Víčko klapne a kolem nás se rozvine lahodná vůně třešní a sladká vůně spáleniny. Teď se to sem celkem hodí. Vytáhnu z tabatěrky stříbrný kulky a snažím se je nacpat do pušky. Pepa mě periferně zahlédne a drápem naznačí, že si ťuká na čelo. Co kdybysme potkali i vlkodlaky, vole, pomyslím si. Kulky z minulý akce se mi určitě budou hodit. Přežili jsme před rokem, přežijeme i teď. Hra začíná. Naznačím Pepovi, že se nedá nic dělat a musíme se dát do práce. Pochopí a pomyslí na otevření okénka. Neprůstřelné sklo se téměř neslyšně sesune dolů. Teď mě už nic nechrání před shnilýma rukama, které se po mě sápou. Nemohou odolat jídlu, které přijelo až pod nos a neodradí je ani uniforma s lesklým H. Hehehe, teď začne divadlo. Vytáhnu svůj luger nabitý stříbrnými kulkami a mířím na míhající se hlavy. Dlouho nikoho netrefím. Hlavy se kolem mě míhají jako na pouťové střelnici a já ne a ne uklidnit tep. Zamířím a konečně pif paf pif paf, některé makovice padají. Občas mě ohodí dávka černého smradlavého slizu a znesvětí mi uniformu. Výborně, pomyslím si. No nic, takhle to nepůjde. Sehnu se a vytáhnu zpod sedačky kulomet. Mezitím utržím několik škrábanců černých ztuhlých rukou. Kurva, jsem to ale pitomec. Naznačím Pepovi, ať jede dál. Mám záda v jednom ohni, jakoby ze mě někdo pomalu svlíkal kůži. S ohromnou bolestí se opřu zpátky do sedačky, což mi nečiní velké problémy, tlak mě tam odmrští a přišpendlí mě zpátky. Cítím pálení, ale musím střílet dál. Ratatatata, rozeřve se lesem můj mazlíček a hlavy se kutálejí dolů z kopce. Pepa pomýšlí na stále větší rychlost a neuvědomuje si, že mně už solidně hučí v uších a muška se pořád zhoršuje. Ještě pár hlav a snažím se mu naznačit, že musíme zpomalit a změnit taktiku. Hrozen zombíků se zvětšuje a smyčka kolem nás se pomalu uzavírá. Kde jsou kolegové, co se měli řítit z druhé strany? Zapnu vysílačku. Nejdřív slyším jen nesouvislé hučení. "Proč jsme nevymysleli za ty léta vývoje něco lepšího, kruci," ulevím si. Prásknu krabičkou o palubní desku. Tady Martin Attle, kde jsou posily? Attle, slyšíte mě?"

Odpovědí mi je jen táhlé píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp.

"Vzdej to," řve Pepa. A jak se přestane soustředit na myšlenky na rychlost, málem vybočí ze stezky a jedna zlověstná větev nám rozbije okýnko. Nakloním se na svou stranu a dál posílám kulky do řad nepřátel kolem nás. Hlavy padají, někteří se zase zvedají, pokud se netrefím přímo mezi oči a mozek nevylítne ven. Těla nepřátel se skládají všude kolem na zem, ale jejich druhům to vůbec nevadí. Jsou ještě zuřivější. Nedá se nic dělat. Nakloním se, opřu se o ruce a vší silou kopnu do předního skla. Objeví se táhlá prasklina. Kopnu ještě podruhé a potřetí. Prasklina se šíří a při čtvrtém kopnutí se konečně objeví díra a při pátém už krásně vidím ven. Po kapotě už se plazí první příchozí. Pokropím je smrští kulek a následně pokropím cestu před sebou, i když za to zaplatím několika tržnými ranami na pravé ruce. Ratataratatatata, ratatatata, ratarataratata zní v ztichlém lese jako zemětřesení. Po hodinách neúspěšného střílení jsem už unavený. Snažím se zařvat na Pepu a překřičet tu vřavu všude kolem nás. "Nezastavíme a neobklíčíme je?" "Neobklíčíme je?" Tesla trochu zpomalí, důkaz, že se Pepa začal soustředit na můj křik. "Ne kámo, to ve dvou nezvládneme. Ale posily jsou tu prej každou chvíli."

"Tak počkákáááme," křičí Pepa zpátky a zpomalí. Po té už se Tesla rozhoupe a letí trhaně. Střílím, co to dá, ale dává to poměr jednoho muže na tisíce mrtvých mužů. Dobře, povzdechnu si a přehodím si přes rameno svůj Heckler a Koch a pokračuju v palbě. Jsem unavený, napil bych se a zavírají se mi oči. I naše rychlost už se zmenšuje. Na palubce svítí červená kontrolka, která upozorňuje na snížení pozornosti řidiče. Snažím se střílet před sebe, za sebe a vedle sebe, ale už melu z posledního. Na naše auto se sápe víc a víc zombíků. Smrad z nich už se nám zažral do kůže i do interiéru auta. "Zvládnem to Pepo," snažím se ho povzbudit. "Dokážeme to." Snažím se naklonit k parťákovi, ale jakmile polevím, zombíci se sápou po kapotě a přibližují se k nám. Vidím, jak Pepova malinkatá očička mžourají do tmy. Pásovci sice v noci nespí, ale na obzoru už nás vítá svítání a Pepa už mnoho hodin letí. Netuším, jak je na tom. Pásovci vypadají unaveně pořád. Kéž bychom tu teď měli automat a pořádný kotlík lattéčka. Neodpovídá a to je špatné znamení. Zkusím ještě vysílačku, ale pořád slyším jen šumění. Střílím dál, ratarataratatatata, ale už se mi taky trochu zavírají napuchlé oči. Také polevím v pozornosti. Pomalu začínám vidět zamlženě a svět kolem mě se začíná rozplývat. Nesmíš usnout, nesmíš, šeptám si.

Najednou se ale jeden ze zombíků vyškrábe po kapotě, nakloní se a sahá po pásovci. Sekám pažbou po lepkavé slizké ruce. Káru už máme úplně zapatlanou. Pepa se na mě podívá a v tom pohledu je všechno. Nemrtví se nakloní a vyškrábne Pepovo tělíčko z krunýře. Dvakrát kousne a Pepa je pryč. Do očí se mi derou slzy. Auto se pomalým klouzáním zastaví. Sakra. Odpojení od řidiče, hlásí palubní deska. Střílím dál a dál, ale už jsem vyčerpaný. Hypnotizuju místo řidiče, abych se napojil. Proč jste, sakra, nedali ovládání i na vedlejší sedadlo. To, kde sedávám já. No, tak jako Fitipaldi. Dokážu to. Přehodím nohu přes nápojový pultík. Zavadím nohou o prázdné kelímky od vitropotravin a už už chci přeskočit na místo řidiče. Na pár sekund jsem ale střílel naslepo a na místě spolujezdce už si sedí spolujezdec nový. Zakousne se mi do ruky. Sakra druhé kousnutí. Zatmí se mi před očima. Stihnu ještě naposledy vystřelit. Ale ve frontě za mým zombíkem se už hrnou další a další. Auto už definitivně zastavilo a tvrdě dopadlo na hromady kamenů a mrtvol. Převrátí se. Není zvyklé jezdit po silnici a už vůbec ne po prašné lesní cestě. Cítím další a další kousnutí, přes bolest už téměř nevidím. Točí se mi hlava. Prst mám pořád na spoušti, ale nemohu se už ani hnout. Valí se na mě další a další zombíci. Mám pocit, že upadám do šoku. Poslední, co uvidím, je horda mrtvých. Snažím se přes ně dohlédnout alespoň na vršky stromů za nimi. Než zavřu oči a mě i mé auto, které chcíplo v pravou chvíli, pohltí mrtvoly. Už už odcházím z tohoto světa, alespoň mám ten pocit. Říká se, že vám život proběhne před očima, ale není to tak úplně pravda. Najednou zcela zřetelně vidím babičku, kterak se krčí pod velikým prádelním košem a říká, že všechno bude v pořádku. Možná tu trhlinu přece jen nějaká hlídka zvládne zavřít. A nebo taky ne..V dálce slyším přibližující se střelbu z kulometů rataratatatata…