Liga pro nový život

Nervózně přecházím po chodbě sem a tam. Tam a opět sem. Od zamřížovaného okna na jedné straně k železným dveřím na straně druhé. Nevelká místnost vypadá částečně jako zrušená čekárna u doktora a částečně jako vazba. Možná to vazba je.

Nervózně přecházím po chodbě sem a tam. Tam a opět sem. Od zamřížovaného okna na jedné straně k železným dveřím na straně druhé. Nevelká místnost vypadá částečně jako zrušená čekárna u doktora a částečně jako vazba. Možná to vazba je. Přes sklo u zadní stěny pozoruji muže v bílém plášti a kovových brýlích, (náš vědec níže), jak zdánlivě klidně něco předčítá z papíru, který má přichycený na hnědých oprýskaných deskách. Také chodí sem a tam od stěny ke stěně protilehlé, a z papíru něco předčítá muži sedícímu na kovové židli na opačné straně stolu. Vypadá to, jako by mu dával nějaké otázky, ale přes policejní stěnu nic neslyším. Hned po tom, co se to všechno stalo, mě sebrala jednotka policistů v plné polní, převezli mě sem a nechávají mě čekat. Nedovolili mi vzít si ani doklady, nebo se aspoň převléknout. Hadry mi ještě smrdí kouřem a na některých místech zejí černé krátery. Požáry byly asi velké. Lidé z celé země jsou sváženi na vojenské základny a do bunkrů bez jediného vysvětlení za stálého vytí houkaček integrovaného záchranného systému. Houkačky slyším i nyní, když čekám, až přijdu na řadu. Kromě nich panuje venku jen mučivé ticho. Drásá mi nervy. Nikde tu nejsou hodiny, a tak nevím, jak dlouho vlastně čekám. Začínám mít žízeň a cestu od okna k zamřížovaným dveřím bych mohl, nemýlím - li se, počítat na stovky, ale raději nepočítám. Konečně dveře zavrzají a objeví se v nich hlava v brýlích.

"Pan Horák Pavel? Pojďte dál," vyzve mě muž s otravným ruským přízvukem, aniž by čekal na souhlas.

"Moment, co se tu děje?"

"Sedněte si, prosím vás, a uklidněte se."

"Jak se mám uklidnit?! Místo abyste mě po požáru mého vlastního bytu ošetřili, zatáhnete mě sem."

"Uklidněte se. Jak už asi víte, naši zemi zasáhl meteorit a 80 procent života bylo zničeno. Musíte…"

"Moment. To mi říkáte jen tak?" Polknu a mám chuť mu jednu vrazit. "Jak to víte vy? Co moje žena?"

"Bohužel, je mi líto," olízne si muž horní ret, "ale kvůli tomu tady nejsme. Žádám Vás, abyste mě nepřerušoval a vyplnil následujících padesát stran."

Polknu další protesty a zírám na svazek papírů, který po mě hodil. Po hodinách vyplňování mě vyrazí ze dveří a já opět čekám v čekárně, tentokrát s modrými stěnami plnými poletujících ptáčků. Znovu mě zavolá ten samý muž s brýlemi a vysvětluje:

"Pane Horáku, s mocnými tohoto světa jsme připravili plán pro případ katastrofy, která nastala právě teď."

"To není tak jisté. Nemáte žádné důkazy," řeknu.

"Nepřerušujte mne nebo Vám nedám šanci. Vaše testy nestály za nic, ale jste pilot a budete se hodit. Vaším prvním úkolem bude uhasit část požáru a obhlédnout léčebnu pro duševně choré, pokud je tam ještě někdo naživu. Vy je zlikvidujete ze vzduchu."

"No to si děláte prdel, ne?"

"Nedělám a buďte zticha nebo vás do programu nezařadíme."

"O jakém programu to tady mluvíme?"

Muž v bílém si znovu olízne horní ret a váhá. "Mluvíme o programu Pětiletka. Naše planeta zvládne nyní pojmout jen omezený počet lidí, přesněji zatím 5000 a později budeme tento počet navyšovat. Všichni mají tedy pět let a potom…" nervózně se ošije.

"Potom co?"" naléhám. Potom nevydržím a přimáčknu ho ke zdi. V ruce se mi zaleskne nůž na dopisy s rukojetí z lesklého růžového kamene. Studí mě do dlaně.

"Potom?" Snaží se nehnout ani brvou, i když se třese po celém těle.

"Potom buď vy dostat další roky za zásluhy, nebo budete deaktivován," polkne.

Zesílím sevření a nůž na dopisy přimáčknu na kůži, jeho ostří lehce zčervená.

"Když mě zabijete, stejně ničeho nedosáhnete. Já to neřídím. Plán už začal. Pět let běžet." Podívám se na ruku, která svírá límec jeho pláště, a oči mi letmo sklouznou k černému blikajícímu náramku, na kterém svítí 1460 dní. Tolik mi zbývá času. Vědec přikývne. Pustím ho a oba děláme, že nevidíme, jak mi nůž mizí v kapse. "Nevýhoda středověku, viďte," mrknu na vědce.

"Takže poletíte?"

"Poletím, ale máte to u mě. Dlužíte mi…"

Zachvěje se, ale za chvíli má opět neproniknutelný výraz. Přikývnu. Jdeme. Oba se poté ubíráme směrem k východu.

"Odečetl jsem vám jeden rok za to vyhrožování," řekne vědec ještě.

"A teď do letadla. Venku hoří."

Hlasitě polknu, ale už neprotestuji. Jako by vám vědomí, že má někdo moc nad vaším časem a ještě vám dává jen pět let, vzalo veškerou úctu k sobě samému, veškerou snahu bojovat.

"Nejste v těch okovech sám," podotkne vědec a rozsvítí. Vidím řadu skel, za kterými patrně probíhá podobný rozhovor.

"Pojďte za mnou," vyzve mě a upraví si límec jakoby nic. Dojdeme k těžkým dveřím. Zatlačí a pustí nás do tmy. Je tu zima a od úst nám stoupá pára. Oba se jakoby ještě víc schoulíme do svého tenkého oblečení. On v bílém a já v červeném tričku se sbírkou děr kráčíme tmou kupředu.

Světla z baráku spoře osvětlují vyšlapanou cestičku k…

"Kam to jdeme?" Bílý plášť mlčí a spěchá přede mnou. Dojdeme k hangáru a mně svitne, že to všechno není vtip. Myslel to vážně. Dá mi mé zbylé čtyři roky výměnou za zmařené životy pár bláznů. Ale stojí za to mizerných pár dní? Přemýšlím kolik a znovu se podívám na černý náramek, jehož kontrolka neúnavně bliká do šera 1459 dní. Kurva, asi už je po půlnoci. To je přece dost. Stihnu dost večerů v baru, dost sexu a možná i dočíst nějakou knihu. Zbyly nějaké? Zatímco vedu svůj vnitřní monolog, vědec mě zavede k obrovskému betonovému prostranství. Cítím kouř a přemýšlím, jak se v tomhle bude pilotovat. Kdy sem při údajném konci světa dostali tohle? Okolo se tyčí majestátní hangáry a další vojenské budovy. Vědec jen mlčky ukáže na odpočívající celkem zachovalý Hawk. Jeho vrtule se v šeru zaleskne.

"Víte, co máte dělat." Jsme domluveni. Ohlídnu se a můj zrak naposledy spočine na jeho bílém plášti s drobnou červenou skvrnkou na límci. Na prsou se mu houpe cedulka Artyom Polovov. Otevřu dvířka.

"Tak se měj, Arty."

Zamračí se. Skočím do kokpitu a přemýšlím o našem setkání. Měl jsem mu říct, že už jsem dobrých pět let nepilotoval? Kouknu se na ruku: 4 roky. Stojí to za to, za zaprodání se, za plnění úkolů? Vím, že už jsem se vnitřně rozhodl. Zapnu všechny systémy, zapnu navigaci a potvrdím předem vyznačený cíl. Z okýnka vidím, jak Polovov stojí opuštěný a čeká. V ledovém večerním větru mu povlávají černé vlasy. Nervózně si rovná brýle na kostnatém nose. Nahmatám nůž v kapse. Sevřu ho a jeho špičku cpu do řídícího centra. Zároveň vytáhnu z kapsy KPZ Brouka a zápalky nacpu do svítícího červeného oka v náramku….všechno začne zběsile pípat a blikat. Úplná diskotéka. Koutkem oka ještě zahlédnu, jak řídící deska hlásí problém. Díky, Broučku. A pak je tma…

Tři muži v družném rozhovoru se pomalu pohybují tmavou chodbou kupředu. Ozvěna jejich kroků se odráží od stěn a utichá někde v dálce. Jak postupují, s každým krokem se kolem nich rozsvěcují automatická světla a jejich tváře ozáří namodralé umělé osvětlení.

"Jak to vidíte, pane doktore?" otáže se ten přísněji vyhlížející a posune si kulaté brýle na kostnatém nose.

"Myslím, že zatím náramky fungují dobře. Nezaznamenali jsme žádné zdravotní problémy, ani vliv na chování subjektů, šéfe. Po tom incidentu jsme samozřejmě výrazně vylepšili zabezpečení." Přísně vyhlížející spokojeně přikývne. Třetí muž si odkašle, aby na sebe upoutal pozornost svých průvodců.

"Je moudré jim říkat subjekty? Jsou to lidé. Měli bychom jim ponechat původní jména." "Že to říkáte zrovna vy, Polovove, jste vědec. Ale máte pravdu, měli bychom zachovat zdání svobody, abychom předešli dalším trapným pokusům o přerušení projektu," řekne šéf. Možná Vám přidám pět let navíc jako odměnu, Polovove. Líbíte se mi."

"Já bych raději těch slíbených pět let navíc přenechal mé manželce, pane," zajíkne se Polovov.

"To si rozmyslím," řekne ten přísný.

"Planeta je zničená a pět našich nových měst už začíná být opět přelidněných. Již po zkušebních pěti letech. Ještěže eliminujeme. Provádíme přísné výběry. Uvidíme podle vaší práce. Ukažte výsledky!"

Polovov ztěžka polkne a všichni tři muži zajdou za roh. Doktorův plášť se zavlní kolem zdi. Přicházejí do spoře osvětlené místnosti. Její obvod tvoří několik vysokých válců plných tekutiny.

"Račte dál," řekne vědec, mávne rukou a teatrálně ukáže na své dílo. V každém válci se tísní jeden přeživší. Muži, ženy, jen děti chybí.

"Děti jsme nezachovávali," řekne vědec a zachvěje se mu chřípí.

"Správně," řekne šéf a začne místnost pomalu obcházet jako nevelké muzeum. "Děti by našemu novému společenství neprospěly. Rozkazy zněly jasně. Obnovit jen ty subjekty, které budou užitečné novému světu a které prošly testy a jsou schopné vykazovat výsledky v daných pěti letech. Není času nazbyt. Na tom jsme se shodli, ne?"

"Jistě, šéfe," přikývnou zbylí dva, i když v hloubi duše tuší, že toto rozhodnutí není nikterak správné. Minimálně ne spravedlivé. Šéf si jejich rozpačitých pohledů všimne.

"Náš nový svět má být dokonalý a nikdy není dostatek záchranných člunů. To je život. Doufám, že souhlasíte. Souhlasíte, protože chcete od života více než pět let, viďte? Pánové?"

Pánové lehce zezelenají, ale ani nemrknou. Přísný pokračuje, jako by se nechumelilo: "Doufám, že jsou ve válcích na výběr samí doktoři a vědci jako jsme my tady."

Vědec přikývne. "Jistě, pane. Doktoři, vědci, řidiči, piloti, fyzikové, chemici a tak dále." "Doufám, že jste na vstupních pohovorech zachovali dekorum a zdání svobodné vůle. "Jistě, pane," přikývne vědec znovu, tentokrát nejistě.

"Skvělé, můžeme to tedy rozjet naostro?"

"Ano, pane. Zkušební pětiletka dopadla dobře."

"Všechno je tedy připraveno?" otáže se šéf znovu a ve tváři mu zatím zůstává přísný, neutrální výraz. "Jistě, na nás je spolehnutí," řeknou vědec i doktor jednohlasně a pokynou hlavami ke stolu v rohu, kde jsou vyrovnané těžké černé náramky propojené s miniaturním displejem uprostřed, neúnavně blikajícím do šera. Šéf se přiblíží ke stolu a nakloní se dopředu.

"Co všechno to umí?"

"Dovolíte," řekne vědec. Vezme jeden z náramků a současně otevře jeden válec, ze kterého se vyvalí smradlavý kouř a zářivé modré světlo. Nasadí náramek subjektu kolem zápěstí. Náramek cvakne a začne zběsile blikat.

"Přistupte, prosím," vyzve vědecký pracovník šéfa Lenarda. Lenard se nakloní nad náramek.

"Vpravo nahoře vidíte tep, tlak, plodnost a další životní funkce. Vlevo se subjektu odpočítává námi daných pět let. Vidíte, zde již uběhlo pár minut našeho rozhovoru. Uprostřed je číslo subjektu a pod ním kontrolka. Vidíte, zde bliká."

"Kontrolka?," řekne šéf a tázavě pozdvihne jedno obočí.

"Kontrolka, zda se subjekt nevzdaluje ze svého města v daném prvním, druhém, třetím, čtvrtém nebo pátém okruhu vymezeném pro každé město. Nepotřebujeme přece, aby se subjekty svévolně rozhodovaly a pohybovaly, dokud se společnost nevrátí do normálu."

"Důmyslné," řekne šéf. "Pod trestem?," otáže se.

"Jistěže pod trestem." přikývne vědec a hlasitě polkne. "Splnil jsem všechny pokyny, které jste mi dal a každý nově zařazený subjekt, člověk, chcete li, zkrátka každé číslo dostane ještě pokyny své. Pokyny jsme také vyvěsili na každé ulici, na každém veřejném místě a architekti dostali instrukce vytesat pravidla do každého obývacího pokoje, do každého domu, do každého z pěti měst. Pětka se stane také součástí našeho loga. Loga impéria a loga hlavního města. Tohoto jsme zařadili do města hlavního, do Pětitéky. Prošel pohovorem a byl již ve zkušebním projektu. Přislíbil pomoc při likvidaci následků katastrofy. (Je nutné psát tam ještě slovo katastrofa?) Trochu se vzpíral, ale zkusíme ho. (podruhé už na nás nevyzraje) Jestli všechny programy fungují, hlavně ten na vymazání paměti."

"V pořádku. Výborně! Hra začíná. Náš plán na nový svět. Liga pro nový život." řekne šéf a dme se pýchou. "Pět let zkoušky, pět let života. Pětka je magická."

"Když myslíte," řekne vědec pochybovačně, ale hned polkne další protesty, protože nechce přijít o tu svou pětku. Pět pravidel začíná. Teď vědec odpočítává hranolovitými prsty pravé ruky.

"Najít si práci. Vybrat si vhodnou ženu, z těch pěti, které mu předurčíme, samozřejmě. Novou generaci nenecháme náhodě. Najít si nové přátele, zasadit nový strom a počít nové dítě, které bude odpovídat standardům námi, pardon, vámi určeným. To vše do pěti stanovených let. Pokud subjekt nesplní pravidla, nebo se vzdálí ze svého okruhu, bude neprodleně odstraněn z programu Liga pro nový život. Chceme přece dokonalou rasu lidí, dokonalý svět a dokonalý vývoj. Vaše pětka vstoupí do dějin. Do nových dějin, ve kterých se nevyskytnou žádné chyby. Historii píší vítězové! Do příštích pětiletí."

"To stačí."

"Možná jsem měl vzít nějaké šampaňské na přípitek. Jednu z posledních lahví."

"Řekl jsem, stačí, Polovove, ale výborně. Vaši práci chválím. Vy se budete ještě hodit," řekne boss.

"A těch pět let pro manželku?"

"Nu, dobře. Ať je po vašem."

Polovovi se viditelně uleví, ale neříká už raději nic.

Do hajzlu, určitě se otevře. Musím pryč. Vzpomenu si na Kateřinu a chci se k ní dostat. Myslím na její hebkou voňavou kůži, na vlasy vonící po heřmánku, na dny strávené tajně v uličce za hotelem, který vlastní její manžel. Boháč úspěšně prodlužující své pětiletky. Nevím, čím jsem tak chytrou ženu mohl okouzlit zrovna já. Nepovažuji se za nikterak přitažlivého. Utíkáme po pláži a Kateřina se směje: Vidíš, sbalil jsi mě u Jimmyho, na hloupý vtip o konci světa. Směje se a hladí mě po několikadenním strništi. Její bílé, rovné zuby září do šera. Její bílé prsty se ke mně znovu a znovu natahují. Boříme se do písku a naše jazyky se co chvíli spojí. Jsme jako hladoví v poušti. Nevíme, kdy se znovu uvidíme. Už teď jsme mimo svůj povolený okruh, možná až příliš dlouho. Kateřina voní jako venkov, jako dálka, jako svoboda. Její vůně mě vrací do dětství, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Cítím se klidný. Slyším její smích: Počkej, Pavle, my zažijeme těch nejlepších pět let, pětkrát a desetkrát. Vykřikuje nadšeně a točí se dokola. Otáčí se na mě s mušlí v ruce:

"Že mě nechytíš?" A mizí v moři. Pláž se pomalu rozplývá.

Jenže, co moje žena? Moje žena to nezvládne. Nikdy ho neotevře. Tuším to. I když ji zase tolik neznám. Vybral mi ji počítač. Před čtyřmi lety jsme započali naši pětiletku a nikdy jsme nedošli dál než na kafe k Jimmymu. Měl bych jí být vděčný, i počítači, že mi ji vybral, protože u Jimmyho jsem nakonec přece jen našel štěstí: Topím se v jejích očích. Hladí mě tou nejhebčí rukou. Zajede mi pod tričko a nahmatá moji hruď porostlou tmavými chlupy. topí se v nich. Zahrnuje je polibky. Její polibky klesají dolů a níž a níž jako vlny. Kateřina se ve mě pomalu utopí. Jenže ji budu muset opustit, alespoň prozatím a vrátit se do svého domu. Někde v dálce odbíjí půlnoc a vrací mě zpátky do kruté přítomnosti.

Někde v dálce je svoboda. Jako bych její chuť znal. Jako bych ji už jednou měl na dosah ruky. Pamatuji si ten pocit, když moje ruka byla volná. Nic ji netížilo, jen nevím, odkud ten pocit pochází. Možná se mi v noci zdál.

Do prdele! Praštím pěstí do stolu. Na stole zůstane maličký důlek, akorát tak na duhovou kuličku. Ta černá svině na ruce se však ani nehne. Pořád je na místě jako pás cudnosti. Uchechtnu se. Ksakru! Uklidni se, nabádám sám sebe. Uklidni se a mysli! Mysli! Mysli, ty hovado! Svraštím čelo. Jsem unavený a v hlavě se mi začnou míhat obrazy. Vzpomínám si na ten pocit zoufalství. Na letadlo, ano, na letadlo. Vím, že mám vzlétnout, přitáhnu knipl k sobě. Ruce se mi potí. Mrknu a vzpomínku zaplaším. Nevzlétl jsem. Proč? Kdy naposledy jsem vlastně seděl v letadle? Sakra. Zvednu se od stolu. Zvednu i židli a mrštím s ní o zem. Kurva! Chystám se jít a nalít si panáka, i když ty pálenky, co se teď dají sehnat, nestojí za nic. Odplivnu si a naleju si z obstarožní skleněné konvice raději další kávu. Začnu se zběsile hrabat v šuplíku a vyhazovat na linku nůž, špejle, zavírací špendlíky, párátka. Všechny ty cajky smutně dopadají vedle rozbitého nářadí z dílny. Prsty mi běhají po nástrojích. Použil jsem už někdy nějaký? Ve vzpomínkách bloumám často. Vím, že jsem byl v letadle, ale zůstal jsem připoutaný k zemi. K téhle zemi, jako teď, k tomuhle zpropadenýmu městu. Kouknu se na ruku. Minulost mě zasáhla jako blesk. V mlze vidím, jak si sundávám brýle. Sahám do kapsy pro studenou svorku, třesoucími se prsty v hnědých rukavicích vytáhnu sirku, obyčejnou sirku. Cpu to mezi ruku a náramek. Náramek škrtí. Cítím teplo a krev řinoucí se po zápěstí. Potím se a mám strach. Z vysílačky na mě křičí hlas:

"Jedna, dva. Jedna, dva. Zanedlouho máte vzlétnout, Pavle. Slíbil jste pomoc bossovi. Proč neodpovídáte?"

"Jsem připraven," odpovím spěšně do vysílačky. "Ano, Jsem připraven!" Vezmu ukradenou svorku. Teď nebo nikdy!

"Jsem připraven!" řvu z plných plic a přitáhnu knipl k sobě a …

Najednou je tma. Sáhnu na ruku a jsem zase v Pětitéce. Přemýšlím, jestli ta vzpomínka byla skutečná nebo jen pouhý sen. Sedím u kuchyňského stolu a mám stejně chudé nástroje. Jedno po druhém jsem se snažil nacpat do mechanismu svého věznitele a jedno po druhém vztekle zahazuju pod stůl. Do hajzlu. Otevři! Jsem přece pilot, ne uklízečka.

Náramek sleduje náš pohyb, naše životní funkce a dokonce i plodnost, což je u žen obzvlášť otravné. Chudák moje žena. Dobře, tak 1542, 1548, 1555. Obličej mi znovu a znovu ozáří červené světlo. Mohlo by to přilákat nezvané hosty. Práskačů je plná Pětitéka. Možná na to jdu úplně špatně. Máme 15. rok tohohle blázince. Politici tomu říkají Liga za nový život. Liga, která přišla, když ten starý život odkráčel. Shořel s meteoritem, který dopadl kousek od Brna. Shořely s ním i domy, garáže, zahrádky, parky, města, vesnice a naděje. Obří plameny, které šlehaly do výšky člověka a běžely ukrutnou rychlostí, nám vzaly úplně všechno. Olizovaly domy, stromy, silnice a bohužel i lidi. Zaplavil nás všudypřítomný smrad tavícího se betonu. Veškerá civilizace vzala za své a zmizela. Všechno, co lidé budovali tisíce let, během pěti dnů zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Za pár dní, jako když spláchneš na hajzlu. Na spáleništi mocní zatím znovu vybudovali pět měst a v centru toho největšího sedím já. U dřevěného rozviklaného stolu potřísněného barvou a ozářeného červeným světlem z náramku na ruce. Třeba nepoužili číslo pět. Zadám 2009 - den požáru- a v záři červené si naleju zbytek kafe z konvice. Usrknu černou tekutinu, která dokonce trochu chutná jako pravý kafe, a pohled stočím ke schodišti.

Moje žena podřimuje nahoře v ložnici. Tak blízká a tak vzdálená. Jak velká může být manželská postel. Zároveň, tak malá a blízká pro mě a Kateřinu. Lehnout si vedle ní a doufat, že se z toho všeho vyspím. Kláru mi vybral počítač. Řekla mi, že bývala bioložkou, a tak by měla spíš sloužit věci, ne? První rok jsme se snažili sblížit, povídat si, hrát společenské hry, vařit romantické večeře, tančit, cestovat, i když moc nebylo kam. Prostě žít. S příchodem druhého roku jsme pochopili, že jsme každý úplně jiný a vzdali tuhle marnou snahu. Třetí rok jsem alespoň zasadil strom a odškrtnul na zdi obýváku bod číslo dvě. Vědci by jásali. Nevím, jestli má manželka také tajného milence třeba mimo Pětitéku, ale policie ji zatím neshání a já se nebojím. Jsem ochoten se svézt s ní. Přál bych jí milence. Přiznejme si, taky by ulehčil mému svědomí. Buď život s Kateřinou, nebo nic. Život bez náramku nebo život v područí. Raději žádný. Nakloním se znovu nad starý kuchyňský stůl, ze kterého mizí barva. Tuhle snahu vyvíjím každý den. Mám silný pocit, že už jsem to jednou dokázal. Proč ne teď? Změnilo se něco? Dřív jsem to bral jen jako hru. Kdo s koho, jako legraci. Sudoku na dlouhé zimní večery. Jenže teď už mám dnů jen 30. Zvednu se. Do batohu naházím všechno, co jsem zatím použil k otvírání, KPZ Brouka, nůž, jídlo a bouchačku. Je na čase vybrat si starý dluh. Běžím k ní domů. Bydlí kousek od kavárny u Jimmyho. Začnu zběsile zvonit na zvonek. Nikdo se neozývá. Všude je ticho. Znovu přitisknu palec ke zvonku, až zčervená, a zvoním a zvoním. Co když na nás někdo přišel? Co když ji zatkli? Znovu přiložím prst, zvonek se lehce promáčkne a protrhne noční ticho potřetí. Najednou mi záda ozáří reflektory. Vystoupí muž v modrém s velkou zářivou pětkou na prsou.

"Co to tu zase vyvádíte, pane Horáku, mimo svůj okruh, uprostřed noci." Spoutá mi ruce a vypadá to, že se dneska přestane ptát. Ze dveří vykoukne střapatá hlava.

"To je můj bratr," řekne. "Dám vám za něj měsíc od sebe." Policajt frkne a váhá. Poté ale přiloží ruku k náramku Kateřiny a beze slova odfrčí.

"Sbalíme se a odjedeme," řeknu místo pozdravu.

"Jsi blázen, chytnou nás hned na posledním okruhu, hned na pětce. A co když tam dál ani nic není?"

"Nesmysl, jdi balit!"

"A Kláru tady jen tak necháš?" řekne vyhýbavě.

"Už jsem manželce ustupoval dost. Manželce, Pětitéce. Jedeme," řeknu a nemyslím už na nic.

Noční ulice jsou tiché a prázdné. Jedeme krokem a snažíme se na sebe neupozorňovat. Stejně nás dvakrát zastaví hlídka Bezpečnosti. Naštěstí jsou to zelenáči, tak nás jen eskortou doprovodí do našeho okruhu, aniž by nám sebrali dny, a tak několikrát začneme znovu. Všude je tma a všichni spí. To nám hraje do karet.

"Řekni, že máš plán?"

"Možná, že mám." Z kapsy vytáhnu bouchačku a sevřu ji v dlani. "Jen pro jistotu"" vesele mrknu, ale udržet klidnou tvář se mi nedaří. Znovu máme pocit, že nás někdo sleduje. Zhasni. Kateřina pomalu natáhne ruku a kužel světel pohasne. Uslyšíme šumění v dálce a přikrčíme se. Aut je málo. V noci už musí být každý ve svém okruhu, takže to může být jedině Bezpečnost. Srdce máme až v kalhotách, ale buší nám v jednom rytmu. Kateřina chce promluvit, ale já jí přiložím ukazováček k ústům. Držíme se za ruce, až nám bělají klouby. Světla ozáří okénka a my skoro zadržíme dech. Ještě hodnou chvíli čekáme. Všude se zdá být hrobové ticho. Vylezeme a já sešlápnu spojku. Kateřina mě pohladí po rameni a zarazí mě.

"Co až dojedeme do pátého úseku? Co potom? Co až nás náramky prozradí? Co až nás začnou hledat nebo už hledají? Jsou jako psi."

"Věř mi," řeknu a už už se chci rozjet. Kateřina se ale zeptá znovu.

"Máš plán, viď?"

Přikývnu. "Kolik máš dní?" zeptám se.

"Pětadvacet."

"To stačí," řeknu. Dál jedeme mlčky a já předstírám, že se soustředím na temnou silnici před námi. Ve všech domech je poslušně zhasnuto. Míjíme zbytky vesnic, obydlené osady i pár toulajících se ubožáků s červeným světýlkem na ruce zářícím do tmy. Jedeme už pět hodin a nikoho jsme nepotkali. Najednou noční ticho prořízne výstřel. A my jako jeden muž znovu zapadneme pod palubní desku. Jen taktak sešlápnu brzdu a ta mi odpoví kvílením, které k nám určitě Bezpečnost přivábí. Koukneme se zděšeně jeden na druhého a naše ruce vystřelí ke stropu. Čekáme a pozorujeme číslice na palubní desce. Za pět minut pět ráno. Ticho nás nepříjemně obklopuje a celých pět minut nás dusí. Bunda se zářivou pětkou na zádech se ale jen mihne v temné dálce a mizí za rohem. Vydechneme a uvedeme vůz znovu do pohybu. Za dalších pět kilometrů už začínají náramky zběsile pípat. Jsme daleko za svým povoleným okruhem.

"Jedeme dál," řeknu odhodlaně.

"Nechceš mi konečně říct, jaký máš plán?"

"Za chvíli nás čeká první zastávka," řeknu s jistotou a už frčíme dál po neoznačené polní cestě.

"Kéž bychom si mohli pustit rádio," řekne Kateřina, aby protrhla noční ticho. "Nevypadalo by to jako útěk." Usměje se a vyhodí své krásné nohy na palubní desku.

"Zlomíš si je."

Oba propukneme v hlasitý smích a nedokážeme přestat.

"Vážně, jaký máš plán dál?," zeptá se Katka, zatímco potichoučku škytá.

"Najít silnici, po který se dá jet," řeknu a nadskakuju při každém slově. Za dalších pět kilometrů odbočím na něco, co kdysi možná býval nájezd na dálnici, a zastavím u malého obchůdku, kde se patrně dříve nacházela benzínka. Tankovací stojany působí pokrouceně, jako by je někdo rozpustil. Okna mají pár prasklin a sloupky, které dřív držely reklamní poutač, jsou dnes výrazně kratší. Podomácku vyrobeným lanem je k nim přidělaný kus prostěradla, který hlásá: Abeho kebab je nejlepší! Otevřeno od pěti do pěti.

"Počkej v autě," houknu. Začnu se hrabat v batohu a vytáhnu bouchačku. Kateřina se na mě zamračí.

"Jen pro jistotu," řeknu. "Dáš si i kebab?" zazubím se. Přikývne a já s úsměvem bouchnu dveřmi našeho rezavějícího renaulta. Vpadnu do obchodu a vzápětí na mě upozorní zacinkání zvonku vyrobeného z plechovky od redbulu visící vzhůru nohama. Čupřina černých vlasů se ke mně otočí od pultu ze starých palet.

"Co si dáte? Služebníček, pane." Vytáhnu bouchačku a bez varování namířím čupřině na hlavu.

"Moment, kolik si myslíte, že mám po konci světa asi tak peněz? Víte, jak dlouho trvalo něco sehnat? Výměnnej obchod, panáčku, ten teď frčí."

"Drž hubu," odseknu a čupřinu už chladí hlaveň na tmavém čele. "Na peníze ti seru."

"Co teda chcete?"

"Jeden kebab s česnekovou omáčkou," řeknu sebejistě.

"To je vtip?"

"Rozhodně ne! S česnekovou omáčkou."

Pan čupřina zírá s otevřenou pusou, ale pomalu a obezřetně se otočí k pultu a začne dřevěnými, podomácku upravenými kleštěmi nandávat na tenkou tortillu světlé zelí a okurky.

Začnu si poklepávat hlavní pistole do prázdné odřené dlaně. Moje soustředění trochu ochabne.

"Tady to máte. K čemu takový virvál kvůli kebabu."

"EEE, cože?" Proberu se a už mu zase mířím na hlavu. Tváří se podezřele klidně.

"Ještě bych si vzal vaši mikrovlnku. Slyšel jsem, že je poslední v pátém okruhu a já ji děsně potřebuju."

Ušklíbne se a jakoby nic mi podá šedivý rezavějící spotřebič s nápisem Gorenje.

Zaváhám, protože abych vzal mikrovlnku do obou rukou, musím polevit pozornost a odklonit bouchačku.

"Budete potřebovat obě ruce."

"Jak to, že seš tak klidnej?"

Čupřina si vyhrne rukáv a odhalí černé okovy, na kterých výhružně svítí 50 hodin.

"Sorry," řeknu a řítím se z obchodu za doprovodu cinkání plechovky. Vpadnu do auta a nastartuju. Padáme.

"Co se stalo? Proč se tak tváříš?"

"Jedeme!"

Jedeme už jen asi padesát minut po polní cestě, až na samý okraj pátého okruhu.

"Co se tam stalo? Máš peníze?"

Mlčím a jedu dál. Míjím pokroucenou ceduli.

Opouštíte pátý okruh - zneužití se trestá.

Chystám se Kateřině odpovědět, když vtom ticho protrhnou houkačky. Je čas na to šlápnout. "Tohle je ten propracovaný plán?" ječí Kateřina a od úst jí lítá kyselé zelí.

"Nech mě přemejšlet."

"Jasně, času máme habaděj. Možná Ti daj novejch pět let za odvahu."

"Nech mě přemejšlet." Jedu jako o život. Snažím se vzdálit policejním vozům blížícím se k nám ve zpětném zrcátku. Nevím, jestli to náš renoltek dokáže.

Auto skáče a řinčí. Moje prdel pociťuje každý výmol a každý kořen. Mikrovlnka mi nadskakuje na klíně a snaží se mi vyrazit zuby.

"Víš, kam jedeme?" snaží se Kateřina překřičet ten příšerný rachot. Tuším to. Viděl jsem mapu, podomácku nakreslenou. Bezvadný! Mám ale pocit, že sem tam už někdy byl.

"A cestou si ohřejeme svačinu?" kývne k mikrovlnné troubě, která se mi vysokými skoky pořád snaží vyrazit přední zuby. Dál Kateřininy protesty nevnímám a strhnu volant k nejbližší lesní odbočce. Auto začne ještě víc poskakovat a Kateřina ještě víc hartusit. Protivný kvílivý zvuk ale ztrácí na síle. Bezpečnost nemá ani rychlá auta a ani proškolené řidiče. Vezmou každého, kdo zvládne dané inteligenční testy a kdo je ochoten nosit zářivou pětku hrdě na hrudi. Jestli ovšem umí řídit, to už nikoho nezajímá. Jedu dál mlčky a snažím se kličkovat mezi stromy. Docela se mi to daří. Renoltek poskakuje a má jen pár škrábanců. Podle mapy, kterou si pamatuji a myslím na ni už pěkně dlouho, jedu až do hlubin lesů na kraji pátého okruhu. Po dalších pěti hodinách hopsání dorazíme ke kulaté chatě. Má veliké dřevěné dveře se zářivou zelenou pětkou, železnou kopulovitou střechu a obrůstá ji smradlavý mech a téměř neproniknutelné křoví.

"Co je zas tohle?"

"Pojď, jdeme," houknu na Kateřinu a vyběhnu ke dveřím. "To je bunkr původně určený pro Bezpečnost a dneska pro nás. Sehnal jsem na černém trhu kód," řeknu a už si hraju s dveřmi.

"Škoda, že mi o tom pan Bond ani neřekl," ušklíbne se Kateřina.

"Yes, jsem tam," řeknu na to a dveře se otevřou. Jen si půjčíme nějaké nářadí. Rozhlédnu se a přeběhnu ke skříňce na zdi. Vypadá jako prastará lékárnička, ale odpočívá v ní nářadí. Strhnu ji ze zdi a všechno, co ukrývá, vysypu na stůl. Přemýšlím, co vzít s sebou a co nebude potřeba. Nakonec pošlu Kateřinu do auta pro ukořistěnou mikrovlnku a společně ji uložíme na ponk.

"Potřebujem magnet," řeknu. "Chceš si bouchnout?"

Kateřina se rozmáchne a vší silou praští. Po notné chvíli lámaní a šťourání vysvobodíme magnet značky danger a spolu s nářadím ho nacpeme do nalezené krabice.

"A teď jedem na návštěvu," oznámím Kateřině a běžíme zpátky k autu.

Vymotáme se z lesa a popojedeme už jen kousek. V dálce vidíme mnoho světel a vzdálené obří budovy. Zhasnu světla a projíždíme co nejpomaleji. Zastavím daleko za zadní bránou na smluveném místě. V temném koutě mimo všechny lampy se jen tak zaleskne bílý plášť. Natáhnu ruku a otevřu zadní dveře. Někdo vpadne dovnitř.

"Máte všechno?" zeptá se místo pozdravu.

"Jistě," řeknu.

"Tak rychle odtud," ozve se zezadu. Jedeme a všichni tři mlčíme. Jen Kateřina mě probodává zlostným tázavým pohledem.

"Teď už nás snad nemůžou chytit! Už nás určitě přestali hledat," řeknu spíš sám sobě, než ostatním. Frčíme dál a vzdalujeme se světlu z budov za námi. Znovu vjedeme do lesa a dalších patnáct minut mlčíme. Ručička hodinek tlačí vteřinu za vteřinou před sebou.

"Tady doprava," ozve se zezadu přísný hlas s přízvukem a protrhne dusivé ticho v autě. Zastavíme někde uprostřed lesa u ztemnělé boudy. Ozve se trojí cvaknutí dveří a bílý plášť nás vede tmou.

"Jsem rád, že jste na mě sehnal kontakt. Rád pomáhám lidem a spolupracuji na dobré věci." "Změnil jste strany?" ušklíbne se moje holka a znechuceně si odfrkne. Muž v bílém se na ni otočí a posune si kostnaté brýle na nose.

"Vaše přítelkyně. Trochu drzá, ale pěkná a chytrá," řekne, aniž by čekal na odpověď. Otevře nám dveře staré chatky.

"Jen dál," řekne. Dveře hned zase zavře a vede nás k obrazu uprostřed. Odklopí ho, namačká pár čísel a cvak. Projde dovnitř jakoby nic.

"Jen dál," otočí se k nám a usmívá se. "Vítám vás ve svém království." Cvakne vypínačem a prostor ozáří modré světlo. Objeví se obrovské válce naplněné bůhvíjakou tekutinou, stolky s nářadím halabala nasbíraným a podivný počítač.

"Proč jste chtěl magnet? Máte tady celou laborku."

"Protože nemůžu úplně všechno odnýst s práce jen tak. Už teď mě podezřívat. A to nosím jen málo věci a s časovými odstupy."

"Divíte se jim?" řeknu a mávnu rukou kolem. Vlastně se ani nedivím, ale kvůli tomu tady nejsme. Magnet. Vytáhnu z krabice magnet a podám mu ho. Nic neřekne a začne ho montovat na jakýsi podivný stojan vyhlížející asi jako mistička na malé mýdlo. Celou tu dobu nás Kateřina nevěřícně pozoruje. Odkašlu si a přeruším další trapné ticho přerušované jen cinkáním drátků, jak vědec montuje.

"Neviděli jsme se už někdy?" zeptám se opatrně.

"Vlastně, kdysi ano. Neměl byste si vzpomenout. Jak jste mě poznal?"

"Nepoznal. Nevím." Dlouho mlčím a v hlavě mi šrotuje. "Vy jste Polovov, viďte?"

"Ták a je to. Tady to máte." Podá nám krabičky velikosti mobilního telefonu. Až budete dostatečně daleko. Přiložte k náramku. Hodně štěstí."

"Vy nepůjdete?"

Vteřinu zaváhá, než odpoví. "Já mám poslání. A jděte už."

Na pláži podobné té naší nám vítr čechrá vlasy. Jsme daleko od civilizace. Je tu hrobové ticho, až na občasný křik racků. Auto jsme uklidili pod skalní výklenek a možná poslouží jako dočasné obydlí. Hodím batoh na zem a vyndám krabičky od Polovova. Vložíme do nich ruce.

"Nebojíš se?" zachvěje se Kateřina.

"Bojím, ale svoboda je cennější."

"Tak na tři, jo?" 3 2 1 a vložíme ruce dovnitř. Hodnou chvíli se neděje nic a potom červené světlo pohasne.